jeho plantáže zastřelili. Z něžné a na svůj věk přecitlivělé Nadi se vydral krátký výkřik, jenž však byl dostatečně dlouhý a dost jasný, aby se dveře sklepa otevřely a na prahu se objevila oholená hlava nějakého Vlada s puškou v ruce. Vlad byl napůl Ukrajinec, ale narodil se v příhraničním moldavském městečku Tiraspol, u řeky Dněstru. Jinak ale žil v Kišiněvě a bojoval v moldavské armádě. Dalo by se říci, že Naďa a Vlad se do sebe zamilovali na první pohled. Ale opravdu jen říct. Vlad Nadě slíbil, že ji odveze do Kišiněva a odtamtud do Oděsy, ukrajinského přístavu u Černého moře, odkud oba, neboť Vlad si to už dávno přál, společně odplují do Barcelony a tam začnou nový a lepší život. Když o rok později Nadina matka začala postonávat na vzácnou nemoc, jejíž jméno a příčinu nikdo nedokázal určit, na vesnickém trhu se říkalo něco o následcích truchlení, Vlad se několikrát za měsíc objevil u Nadi a tehdy spolu jedli jahody a zplna hrdla zpívali E Viva Espagna! Dopadlo to tak, že po matčině smrti milenci skutečně odcestovali do Oděsy, kde Vlad Naďu přinutil, aby se vyspala s celou četou jeho kamarádů… Pohled uslzených očí dal Nadě brzy na srozuměnou, že z jejích španělských snů nic nebude. A nemýlila se. Za několik týdnů se místo v Barceloně octla na bělehradském vlakovém nádraží. Geografie je opravdu mucho zasraná věc. A teď kopce! Z jihomoldavské nížiny do kozjanských kopců. A v kopcích se zvuk šíří zespoda nahoru. Tak 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221058
Naďa mohla Toneho slyšet, ještě než ho uviděla. Slyšela jeho hlas, veselý a zpívající. „Co nám jen můžou, můžou, můůůůžoóóu, co nám jen můůůžou, když jsme veselí…,“ přicházelo z mlhy. Naďa obrátila oči v sloup. Věděla, že Tone dnes zase bude nevrlý. V poslední době už nebývá vesele opilý, ale řine se z něj především zlost. „Nic nám nemůžou, nemůžou, nemůůůžoóóóu, nic nám nemůůůžou, když jsme veselí…,“ zazpíval jako Toneho ozvěna Zakamenškův Franc. Naďa poznala jeho hlas, poznala by ho kdekoliv, protože to byl silný a něžný bas, který Naďu chlácholil ve dnech po Marijině smrti, když si na ní starý i mladý Tone vylévali zlost. Vyšla na práh domu. Starý Zakamenšek se obrátil k údolí, po hlasech. Lok‑ tem se opřel o kosu a čekal na ně. Nejdřív se z mlhy vynořila Francova hlava. Rozcuchaná hlava bez trupu. Docela směšný výjev. Nadi bylo až trochu do smíchu. Brzy se k ní přidal Toneho protáhlý a opilý ksicht. Dvě vznášející se hlavy… Hustá bílá mlha se linula v rovné horizontále, z níž trčely dvě hlavy, jež pomalu začaly dostávat krk a potom ještě ramena a prsa a trup. Brzy se ukázaly celé postavy dvou vesnických muzikantů. Tone za sebou táhl harmoniku. „Co tak řvete?“ slyšela říct starého Zakamenška. „Tati?!“ řekl Franc. „Už na trávě?“ „Co sis myslel? Že na tebe budu čekat?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221058
Franc a Tone se zastavili u starce. O něčem se bavili. Naďa se vrátila do domu a začala ohřívat kávu. Věděla, že ji nečeká nic dobrého. Když o pár okamžiků později Tone vešel do domu, byla otočená ke sporáku. Ani se na něj nepodívala, když vešel dveřmi. Slyšela však, jak si sedl na židli ke stolu a na podlahu pustil harmoniku, ta vydala chroptivý zvuk. Potom nastoupilo několik dlouhých vteřin ticha. … … … „Odpoledne půjdeš starýmu Zakamenškovi pomoct obracet seno,“ řekl po chvíli Tone. Naďa mu neodpověděla. Dívala se na kávu, jež mezitím opět začala vřít. Chtěla odstavit džezvu z plynu, ale pozdě. Černá tekutina se rozlila po sporáku a zalila oheň, až zhasl. Rychle zavřela plyn. „Slyšelas mě?! Odpoledne půjdeš pomáhat…“ „Slyšela,“ řekla Naďa. „A žádný výmluvy!“ řekl Tone. Naďa se náhle otočila. Tone seděl za stolem, na podlaze vedle něj ležela harmonika. Byl opřený dozadu a bylo vidět, že sotva drží oči otevřené. Na botách měl mokrou pokosenou trávu. „Jo?“ spíš se zeptal, než řekl Tone. Naďa vzala džezvu a šla k němu. Postavila džezvu na stůl před Toneho. Z džezvy se kouřilo a na jejím vnějším okraji byla ztvrdlá vylitá káva. „Jo?“ zopakoval ještě jednou Tone. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221058