Podal mi krabičku s bílými prášky. „Paracetamol?“ ptal jsem se, když jsem polykal dva najednou. „Nebo nějaká místní exotika?“ „Neurážej. Poctivej metamizol. Ale vodu nemáme, promiň.“ Za mírného dávení jsem spolkl dvě hořké tablety. Pak jsem řekl: „A co se týče vůdce, nemáš tak docela pravdu. Bobrikov určitě je náš velitel. To jo. Ale vůdce máme jinýho.“ Ašot se na okamžik zamyslel a přikývl: „Hm, asi máš pravdu. Jenže když nazveš Barinovou velitelem, vysměje se ti do obličeje.“ „Co si na Vědmě vezmeš,“ zkusil jsem udělat pár kroků. Šlo to nad očekávání dobře a i bolest hlavy ustávala. Prášky by v žádném případě nemohly takhle rychle zabrat, bylo nutné uznat, že plyn nejenže člověka dostal na kolena šupem, ale stejně šupem pak míjely i jeho účinky. Pozemské tajné služby by za něj určitě vysolily nemalé prachy! A zločinci, které nesvazuje byrokratické papírování, ještě víc. „Ašote, a ty náhodou netušíš, jestli klan Taj-Klëus není v Antarii?“ „To je ten, kde má ta tvoje… kámoška… hlavní slovo?“ přimhouřil oči Ašot. „I tak se to dá říct,“ přikývl jsem. Ejžel ke mně prosebně vztáhla ruce. „Nje, Bicjáku, nje! Njeopouštěj mnje!“ „Ejžel,“ sedl jsem si k ní na postel. Vzal jsem ji za ruku. „Promluvme si rozumně.“ „Rozumnje?“ podivila se Ejžel. V jejích očích najednou problesklo opravdové leknutí. „Mluv. Jsi na mě naštvaný, Bicáku?“ Dokonce i její akcent se ztratil. Už dřív jsem si říkal, jestli slova komolí záměrně, protože se jí to zdá erotické, nebo tak chce prostě působit. „Ejžel, mám pocit, že se náš vztah dostal do slepé uličky,“ pronesl jsem frázi, při níž muž riskuje, že bude následovat jedna dobře mířená. V případě Ejžel jsem ovšem riskoval víc, ta mě mohla nečekaně i zabít. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221001
„Proč, Bicáku?“ „Ejžel… ty jsi krásná holka. Moc krásná.“ „Ale?“ zajímalo Ejžel. „Nejsou žádná ale. Jsi velmi vášnivá…“ „Příliš vášnivá,“ řekla hořce dívka. Shodila mou ruku. „Tobě se nelíbí… ty hry?“ „Moc ne,“ přiznal jsem. „Nejdřív to bylo zábavné… ale mě sado maso neláká.“ „Sado maso?“ přeptala se Ejžel překvapeně. „U nás se tomu tak říká,“ dodal jsem, aniž bych zacházel do podrobností. „Pouta, důtky, bičíky a to všechno ostatní.“ „Nebila jsem tě djútkami!“ dotklo se Ejžel. „Prosila jsem tě, abys mnje švihal páskem. Jako bych byla špjatná cholka, která nedělá úkjoly, a ty přísný učjitel…“ „To je jedno,“ zakabonil jsem se. „Nejspíš jsem staromódní.“ Ejžel se odvrátila. Je krásná. Chytrá. Celkově milá. Ale její sexuální choutky nebyly pro mě. Scházeli jsme se skoro dva roky. Sem tam u nás na strážnici, ale většinou tady, v menším pronajatém bytě, kde Ejžel pobývala mezi cestami se svou posádkou. Všechno tu bylo známé, milé a příjemné… a vlastně to nijak nevypovídalo o její náruživosti. „Nebudu ti způsobovat bolest,“ řekla tiše. „Ani nadávat ti nebudu. Ty budeš můj pán a vládce. A já tvá věrná otrokyně. Ale neposlušná. A ty mě budeš trestat… jo?“ „Ejžel,“ pohladil jsem ji po zádech, zastavil ruku mezi lopatkami a jemně stiskl prsty. „Pochop, nejde o to, že bys působila bolest mně. Jde o to, že já v takovýchle vztazích o bolest nestojím vůbec.“ „Ale ve vztazích muže a ženy je vždycky bolest,“ odvětila nekompromisně Ejžel. „Jen někdy na duši a jindy na těle. Tak to je lepší na těle.“ „Nejlepší je to úplně bez bolesti.“ „To se nestává,“ řekla tiše. Podívala se na mě přes rameno, povzdychla si a zavrtěla hlavou. „Věděla jsem, že to takhle skončí, Bicáku. Jsi třetí muž, kterého jsem milovala. A dvakrát už to takhle skončilo.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221001
„Ejžel, určitě potkáš někoho, kdo…“ „Ale mně se nelíbí muži, kteří chtějí, abych je komandovala a bila,“ řekla s opravdovou bolestí Ejžel. „A už vůbec se mi nelíbí ti, co chtějí komandovat a bít mě. Jednoho takového jsem skoro zabila, jak jsem se lekla!“ Vzlykla a omluvně dodala: „Ale byl to mizera, maniak. Pak jsem zjistila, že několik holek umlátil k smrti.“ No to je situace. Že jsem si zamanul zapříst románek zrovna s holkou, která má sadomasochistické sklony… to je jak z anekdoty: „Muč mě, muč. Ne, nebudu…“ „Je mi to moc líto, Ejžel,“ zopakoval jsem bezmocně. „Ale na začátku se ti to líbilo,“ řekla zachmuřeně. „Když jsem jen škrábala a kousala.“ „V zásadě jo,“ řekl jsem trochu nejistě. „Měl jsi mi rovnou říct, jaké milování se ti líbí,“ povzdychla si Ejžel. „A mohli jsme se obejít bez bolesti… na duši.“ Moc jí to slušelo na posteli s černým saténovým povlečením. Mezi Clondalany nebylo zvykem se opalovat, takže Ejžel měla bez ohledu na všechny své cesty kůži zcela bílou – jen dlaně a tvář měla opálené. Jako kdyby měla masku a hrubé rukavice na jemné a nevinné dívence. A v určitém smyslu to tak vlastně i bylo. „Nebudu tě držet,“ rozhodla se Ejžel. „A nebudeme se hádat. Ano? Zůstaneme přáteli. A třeba někdy i… milenci? Když se ti bude chtít.“ „Ano, Ejžel,“ zamumlal jsem a cítil se jako bídák. „Ale pustím tě až zítra ráno,“ vyslovila slavnostně Ejžel. „A teď mě budeš trestat, protože jsem špatná, moc špatná holka. Vážně mizerná. Dotlačila jsem tě ke smutku a chci být tvrdá v posteli, nesmíš mi odpouštět takové chování… nesmíš!“ Graciézním pohybem se natáhla na postel a podívala se na mě – úplně jinýma, vylekanýma očima. Jednou rukou si přikrývala prsa, druhou klín: hned by se podle ní dal namalovat obraz Rozpačitá nevinnost. „Bicjáku, ale nestrestej mnje moc…“ No co, když žena prosí… 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221001