Po návratu domů společně se svou čerstvě narozenou dcerou byli oba tak šťastní, že se shodli na tom, že by jednoho dne měli rádi osm dětí. Ze San Antonia přijela Vivianina mladší sestra Sylvia, aby jí pomohla s dítětem, a takřka okamžitě zjistila, že nemají skoro žádné peníze. Musela vzít vlastní peníze určené na studia a nakoupit potraviny a plínky, které prala v ruce. Zároveň se z Dyessu přijela podívat na Rosanne i Cashova rodina a Carrie si přitom vzala syna stranou. Chtěla svému synovi poděkovat za to, že v pořadu v rádiu nezapomněl na Jackovo poselství: „Opravdu se mi moc líbilo, když jsi zazpíval gospel, synu.“ I když Phillips stále ještě nevydal ‚Hey, Porter‘, pozval si Cashe do studia, aby si s ním promluvil o dalším singlu. Ve studiu si John všiml poznámky ve Phillipsově kalendáři s vyznačenými schůzkami. V jedné stálo, že poslal ‚Folsom Prison Blues‘ Tennessee Erniemu Fordovi, jehož lidové a přátelské vyprávění by se mohlo podle Phillipse k písničce hodit daleko víc než Cashův styl. John se ho zeptal proč a Phillips, který již zcela zjevně počítal s potenciálním budoucím honorářem z vydání nahrávky, jen diplomaticky zdůraznil, že Ford je se svou verzí ‚The Ballad of Davy Crockett‘ v kurzu. Když na něj Cash zatlačil, Phillips nakonec přiznal, že podle něj John s klukama stejně písničkou nijak nezaujme. „Dejte nám ještě jednu šanci,“ úpěnlivě ho prosil Cash a snažil se mu vysvětlit, jak moc to pro znamená. Jak ho tak Phillips poslouchal, zaváhal. Obdivoval Cashovu odvahu a v žádném případě nechtěl zranit důvěru rodící se hvězdy. A kdyby se to Cashovi a Tennessee Two ani na podruhé nepovedlo, pořád to ještě může poslat Fordovi. A tak se Cash a kluci vrátili zpátky do Grantovy garáže a začali pracovat na ‚Folsom Prison Blues‘. Po několika týdnech se triu povedlo převést písničku do rychlejšího tempa ve srovnání s apatickým rytmem ‚Crescent City Blues‘. Sice přesně neodpovídalo veselému rytmu, který měl Phillips v oblibě, ale bylo nakažlivé.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220577
Před samotným návratem do Sunu Cash věděl, že bude ještě potřebovat na zadní stranu singlu další písničku. Marshall navrhl ‚Luther Played the Boogie‘, ale John se jen ušklíbl. Chtěl něco lepšího než tohle, snad nějaký jiný „doják“. Po pravdě řečeno již od Landsbergu nosil stále v hlavě písničku ‚So Doggone Lonesome‘, na které pracoval s Ernestem Tubbem, až s ní byl konečně spokojen. Pro styl skupiny bum-čika-bum ji Marshall považoval za naprosto dokonalou. Tou dobou již byli Marshall a Luther schopni rozlišit písničky, na kterých Cashovi záleželo, a ty ostatní, které jen tak vychrlil. Nedokázali přesně říct, proč se John s některými melodiemi vyloženě mazlí, ale okamžitě si toho všimli, jakmile začal hrát. A zcela zjevně Cashovi záleželo na ‚So Doggone Lonesome‘, pomyslel si baskytarista. Sám Cash nakonec rozdělil své skladby rozmarně na písničky napsané J. R. Cashem a písničky napsané Johnnym Cashem. Jedny byly osobní, v tradici Jimmieho Rodgerse, například ‚Hey, Porter‘ a ‚Folsom Prison Blues‘, a ty ostatní byly prostě na zisk zaměřené rýmovačky, jako ‚You’re Gonna Cry, Cry, Cry‘ a ‚Wide Open Road‘. Pro nezávislého pozorovatele by mohla ‚So Doggone Lonesome‘ znít jako docela typický country příběh, ale nelze si nevšimnout tendence se zalíbit. Cash musel vědět, že v barovém jukeboxu vyzní skvěle. Přesto ale jakmile Cash začal zpívat, zaznívalo ze slov ještě něco podmanivého a působivého. Jeho podání odkrývající bolestnou touhu bylo životně důležité. Podobně jako u Rodgerse to předznamenávalo Cashův dar nechat vyznít nejlepší písničky, jako by vycházely přímo od srdce, naprosto bezprostřední a nepřikrášlené. Písnička pojednává o jeho touze po Vivian, zatímco pobýval v Německu. Vynasnažím se skrýt mrzké city Vynasnažím se věřit, že vše je, jak má být
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220577
Ale vždycky se na tebe ptají, lásko, A mě tak trápí říct jim, žes pryč Pokud se mě zeptají, snad popřu jen, Že sám smutný jsem Pokud však uslyší tlukot mého srdce, Zaslechnou, jak pláče „Kde je má láska, kdy vrátí se mi zpět?“ Už milionkrát ptám se sám sebe, Co měl bych dělat snad Opustit svůj smutek a být s tebou Dokud nezasvitne na nás měsíc, snad šťastný bych tu byl A pak zas jen tak zatraceně osamělý. ‚Luther Played the Boogie‘ Sama dle očekávání moc nenadchla, ale ‚So Doggone Lonesome‘ se mu líbila a nové aranžmá ‚Folsom Prison Blues‘ považoval za daleko lepší. „Ani jsem netušil, že to zaujme tolik lidí,“ vzpomíná Phillips. „Pak se nám tu setsakramentskou věc ale podařilo osekat. A hned jsem začal přemýšlet, o tom, jak vlastně my všichni tak nějak žijeme ve vězení, nebo ne? Musel jsem popustit uzdu představivosti, ale nečekal jsem to samé od veřejnosti.“ Phillips byl stále ochoten to zkusit. S dalším Cashovým singlem nebylo nijak zapotřebí spěchat. Nejdřív museli vydat ‚Hey, Porter‘. V polovině června dodali Phillipsovi první várku ‚Hey, Porter‘ a hned požádal Marion, aby Johnovi zavolala a řekla mu, že dorazila. Našla ho v Home Equipmentu. John poté zavolal Marshallovi a Lutherovi a následně se sešli v Sunu. Jakmile dorazil na místo a držel nahrávku v ruce, prošel si každičké slovo na žlutém obale. Hned si všiml, že Phillips zkrátil titul ‚You‘re Gonna Cry, Cry, Cry‘ na ‚Cry! Cry! Cry!‘ a navíc ještě přidal vykřičníky. Většinou viděl jen jméno „Johnny Cash“ a daleko menším písmem „Tennessee Two“, a proto také požádal Sama, aby pro příště psal „Tennessee Two“ větším písmem. Také
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220577