Nějaký obyčejný pařez přece nebude odporovat víle! Vykřičníky nejsou indikátorem zdravé myšlenky. Sotva vylétla, zapomněla na plánované obraty a vyrazila jako sebevražedný pilot rovnou k cíli. Jsou situace, kdy taková drzost a přímá akce slaví úspěch. Tahle k nim nepatřila. Strom uměl dokonale ovládat i ty nejslabší větvičky. Smetl Žabinku z oblohy; co předtím nezvládla magická hradba, to vyřídily pružné výhonky. Šlehaly ze všech stran jako přehradová palba, stejně jako se člověk začne ohánět po bzučícím komárovi ve snaze ho aspoň zahnat, když už ne necíleným máváním rozplácnout. Strom měl výhodu ne dvou, ale desítek rukou, trefit cíl tedy musel. A trefil. Víla navštívila zemi. Cosi zapraskalo. Noha to naštěstí nebyla. Zvedla se (šlo to po takovém nárazu těžce a neobešlo se bez dalších Au), aby znovu vyrazila do boje. V tu chvíli ji ale uzemnila další zbraň, kterou protivník disponoval. Zvuk. Silný hukot. Snad to byl vítězný pokřik, možná signál, volající případné konkurenty k okamžitému poměření sil. Žabinka ho slyšela jako sardonický smích. Potom – udeřilo ji to jako padající kmen – se proměnil ve slova. Ne sestavená z hlásek a slabik. Podobaly se hudbě. Myslely se jedno přes druhé, vyjadřovaly v pocitech. Ale byla to řeč. Řeč stromů, prastará a zapomenutá, přenášená kořeny a kořínky, praskotem kmenů a duněním země. S otevřenými ústy jí naslouchala. Chtěla z ní vytěžit nějakou výhodu a chystala se i k falešnému chlácholení, kdyby začal kňourat. Ale namísto toho se propadla se do beznaděje rychleji, než by ji pohltil močál po dešti. Protože obsahu stromového zpěvu rozuměla, byla přece víla. Myslela, že poslouchá vzteklé vrčení lovce, vyrušeného při porcování kořisti. Doufala, že uslyší proklínání, že mu kořist unikla. Čekala ledacos. Ne tohle. Poslouchala stále se stupňující hromování, zatímco její sebevědomí klesalo. Celou dobu měla o lesním zlu špatnou představu. Myslela na šelmu, na zlého obra nebo nemyslící monstrum, vedené pudy. Nečekala složitěji Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220553
uvažujícího jedince. Domnívala se, že útočí na tvora pomalého jak v těle, tak v myšlenkách. Zuřivého povahou. Ano, byl rozhořčený. Ano, vztek v něm rostl. Ale tohle nebylo důležité. Ne v tuto chvíli, kdy si víla uvědomila příčinu narůstající zloby. Byla to ona. Svým bezhlavým útokem probudila ve stromu hněv. Ať už dělal co chtěl, ať už se chystal udělat cokoliv dalšího, objevení květinové víly ho šokovalo. Nepatří sem. Nemá v lese co dělat. Proč tu je. Kdo ji poslal? Tohle je naše země. Na tohle se ptal a na tohle si odpovídal přikládáním pod kotel vzteku. A zloba to byla až hmatatelná, padající na Žabinčina ramena a tlačící ji k zemi. Vzhlédla k nebi, pokrytému tmavými oblaky. Všechno je proti ní. Stromy, nebe, vzduch, všechno. Měla by se vrátit domů. Už zase se vložila do něčeho, co měla nechat být, něčeho, v čem se nevyzná. Chvilky Žabinčiny poraženecké sebelítosti a sebereflexe nikdy netrvaly dlouho. Její optimistické a sobecké ego porážky prostě neuznávalo. Vždycky přece jde něco dělat! štěkla sama po sobě. Tak něco dělej a nekňuč. Na ten povel – protože poslechnout sebe samu prostě musela – se zvedla, očistila si kolena a chvíli pomalu a zhluboka dýchala. Nemohla nechat ten strom jen tak bouřit a se vztekem zastřeným vědomím ubližovat nevinným. A hlavně tu byla – vlastně nebyla a právě v tom tkvěl problém – Karolínka. Opuštěný pláštík mohl znamenat všechno. Od toho nejhoršího, po útěk. Vzlétla, pomalu a do volného prostoru, aby si jí protějšek všiml, ale aby nezavdala příčinu k útoku. Pantomima bílého praporu zabrala. Hučení utichlo. „Jsem víla z Pomněnkové louky,“ ohlásila se Žabinka. Připadalo jí to jako nejvhodnější úvod k vyjednávání. Pokud, po tom všem, bude druhá strana ochotná vyjednávat. Strom ji neignoroval. Ani se ji nesnažil zlikvidovat, což vílu na okamžik zarazilo. „Proč jsi tady?“ zeptal se jen. Byla to vhodná otázka, k věci a navzdory předchozímu běsnění dokonale střízlivá, a právě proto Žabinku zarazila. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220553
„Jen prolétám,“ vyhrkla. „Jsem tu stojící,“ upozornil ji na fakt, že se očividně snažila prolétnout jím. Ale agresivita, která byla cítit na pozadí prvních slov, rychle odeznívala. Dialog často uklidňuje, vysvětlí věci a uvolní cestu myšlení. Anebo je zkratkou ke konfliktu, když v něm padnou špatná slova. Proto se Žabinka snažila držet na uzdě. Svým způsobem. Což znamená, že měla dobrou vůli, ale nevydržela jí dlouho. „Víš, hlavně by mě zajímalo co se stalo s holčičkou v červené kapuci,“ vypadlo z ní po chvíli ticha. Očekávané odezvy se nedostavily, ani upřímná odpověď, ani vzteklá reakce. „Kdo je v červené kapuci?“ ozvalo se namísto toho. „Červená je v lese jen na ptácích.“ Očividně zatloukal. To poznala i na rostlině bez mimických svalů, hovořící s exotickým přízvukem a gramatikou. Popolétla, aby se dostala do blízkosti pohozeného pláštíku. „A komu patří tohle?“ „Tohle je patřící malé osobě,“ souhlasil bez váhání. Mám tě, pomyslela si Žabinka vítězoslavně. Pak ji ale polilo horko. „Je živá? Žijící?“ zeptala se přímo a pod tlakem nepříjemného dotazu ho podvědomě položila i v oné nedokonavé a obsahově nesprávné formě, aby jí strom dokonale a přesně porozuměl. Porozuměl. „Je žijící někde,“ upřesnil. Na okamžik ji to uspokojilo, než si slova přebrala a zjistila, že nezahrnují slova Bezpečí, V pořádku, Zdravá. Že mohou být jak filozofickým tvrzením, poukazujícím na to, že v tuto chvíli kráčí na světě nenulové množství osob ženského pohlaví, jejichž svrchní oděv má červenou barvu, přes pouhou úvodní větu k oznámení: Šla tam a tam, poslal jsem ji tím a tím směrem, je tady za kamenem, až po krátké doplnění: Ale kde je, to nevím. Jenže dřív, než Žabinka sestavila doplňující otázku, začal se ptát Strom. „Ona je důležitá?“ Ne že by snad takovou otázku čekala. Ale zaskočit se nedala. „Samozřejmě!“ Bylo třeba kout železo, dokud je žhavé. „Je velmi důležitá,“ řekla víla s nepatrným, jakoby zatajovaným důrazem na příslovce. Odpovědělo ji krátké zahučení. Znělo to – a vypadalo – jako Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220553