bylo patrně úspěšné. Kontrárním universům se zase na oplátku nedaří v přírodovědě, tak hypotéza lunárního a sublunárního světa se příliš neosvědčila. Jakékoli tvrzení nějakého oboru lze zpochybňovat, ale jen stěží tento obor jako celek – bez něho bychom totiž nemohli na- še pochyby ani řádně formulovat. Navíc společenské vědy jsou dnes nepostradatelnou součástí západního světa. Vtírá se tedy otázka, zda teorií vědění o společnosti není vlastně teorie pravidel konstrukce univers a světa. Světa, který obdobným způsobem sám vzniká. Každé pravidlo, každá metoda nějaké předpoklady a důsledky, i ontologické, mít musí. Které to jsou? Po staletí jsme se ve společenských naukách daleko za t ypisaci a typologickou metodu, a ta navazuje na velké polarity, nedostali. To přinejmenším svědčí o potřebnosti a funkčnosti polarit, znamená to, že něčemu odpovídají. Jsou to naše zájmy, které si vybírají své předměty. Alfred Schütz byl přesvědčen, že každý termín vědeckého modelu lidské činnosti musí být konstruován takovým způsobem, aby byl převeditelný do termínů každodenního života. Universa, typisace a typologie se uskutečňují svým užíváním, tím, že je podle nich jednáno. Nejsou takřka nějakou antropologickou konstantou? Předpokladem společnosti a konstrukce světa? Toho, že vědecké vysvětlení bude předvídat a určovat naše osudy, se však bát nemusíme. Ujišťuje nás o tom v Zápiscích z pod zemí Dostojevskij: „Tehdy uvidíme, jak zavládnou nové ekonomické vztahy, které budou určeny s matematickou přesností, a to tak dokonale, že všechny otázky ihned zmizí, protože budou nalezena všechna řešení. Uvidíme tedy Ptáka ohniváka.“ Replika: „Nijak mne neudiví, jestliže uprostřed této blaženosti povstane náhle gentleman málo slušného vzezření, nebo s výrazem zpátečnickým a posměšným, který řekne s pěstmi na boku: ‚Nuže, pánové, neshodíme jedním kopnutím celé toto rozumné řešení jen proto, abychom poslali logaritmy k čertu a mohli si znovu žít podle svého?‘“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220507
Literatura (Anatomie pojmu)
Pokusy o bližší vymezení termínů označujících naše potřeby, záměry, naši činnost a její výsledky narážejí na řadu zásadních potíží. Jejich existence není zřejmě náhodná, dokonce snad jsou od těchto pojmů neodmyslitelné. O některých zde chci pojednat, a to konkrétně na případu „literatury“. Způsoby popisu To, co nedokážeme popsat, nelze obvykle ani sdělit. Vyjdu proto nejprve z nejzákladnějšího (a tedy nejnudnějšího) předpokladu, totiž pravidel popisu, a budu vyšetřovat jejich důsledky a závazky. Chceme-li se vyjadřovat o nějakém universu, tj. o celku známých či předpokládaných předmětů a jevů1 (v našem případě textů či děl považovaných za literární), můžeme tak učinit pomocí slovníku vzatého z vnějšku. Při takovémto externím popisu musíme ovšem akceptovat – vědomě či nevědomě – jisté vnější předpoklady. Chceme-li vnější předpoklady redukovat, můžeme se uchýlit k neutrálnímu popisu, řekněme internímu, v naději, že pečlivým výčtem co nejvíce vlastností předmětů samých se propracujeme k samostatnému slovníku (universum popisu) a poté s jeho pomocí ke srovnávání, zjišťování podobností a vztahů, a nakonec k objektivním obecným tvrzením. Patrně takto vytvořil Linné svou biologickou taxonomii a Winckelmann prokázal slohový vývoj v umění. Společenské vědy objevují díky tomuto přístupu hromadné události a jinak sotva pozorovatelné změny, jejich orientace, trendy, tendence v čase a prostoru. Zvláštnosti, výjimky a kuriosity přestávají být zajímavé. 1 Přidržuji se zde definice universa z Websterova slovníku: „universe – the totality of known or supposed objects and phenomena throughout space“.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220507
Interní způsob popisu, vedoucí ke standardnosti, exaktnosti, podrobnosti a úplnosti, nese s sebou samočinně předpoklad většího počtu předmětů, případně jejich časového a prostorového rozptylu, a nutný tedy výsledek – opakovatelnost a schematismy. Dostává se tak ke slovu až dosud mlčenlivá sféra toho, co bylo – především pro svou velkou četnost – pokládáno za „samozřejmé“ či jen málo důležité. Ale i tento způsob popisu může být různě zaměřen. Jestliže vyšetřujeme předměty podle jejich vzájemné podobnosti, pak dostaneme jejich skupiny, které můžeme obvykle i časově seřadit, a uplatnit tak princip diachronického výkladu. Takto si počínal Darwin. V druhém případě, zaměříme-li se na tvar a organisaci, směřujeme k morfologii, fysiologii a nakonec ke strukturám a systémům – tedy k synchronii. Příkladem budiž Aristoteles, který vyšetřoval souborně jednotlivé orgány (nohy, hlavy atd.) zvířat. Výsledkem interního popisu je do sebe uzavřené universum, zbavené závislosti na okolí. To vede k představě každého jeho předmětu jako souboru vlastností a vztahů. Pak se vnucuje i představa vyšších celků a jejich vlastností a vzájemných vztahů. Pravidla skladebnosti musí mít ale nutně jakousi společnou osnovu, kterou je také třeba neutrálně popsat. Tímto směrem se v literární vědě ubírá naratologie, jmenujme jako příklad Vladi mira J. Proppa (v biologii by byla její obdobou ekologie). V další etapě se universa rozšiřují o vše, co je jejich neutrálním popisem postižitelné – popis hledá své objekty. Dějiny se rozšiřují na mikrohistorii, teoretici umění se zajímají o výtvory dětí a šílenců, stejně jako literární teoretici o paraliteraturu. Mizí tak rozdíl mezi Rosinantou a psem baskervillským. Dějiny umění se převádějí na dějiny zobrazování a vidění, literární věda zkoumá recepci textu. Autor a dílo se stávají nepopsatelnými, a jsou te- dy opominutelní. Jejich dřívější (sebe)přeceňování bylo ovšem opravdu neúnosné. Záchranná lest Luciena Goldmanna, totiž postulace „transindividuálního subjektu“, zřejmě neuspěla. Můžeme pak dojít k předpokladu něčeho, co jednotlivé texty spojuje, jakési esence, tzv. literárnosti, která je ovšem závislá na 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220507