Týc panáčky na semaforu, mají tito pánové vystaráno. To je bulvarizace v praxi, protože řada umělců tento příkaz doby dobře pochopila a přizpůsobila tomu často svou aktivitu. Další bolestí, která souvisí s bulvarizací zdejších médií, je malý prostor pro umělecké žánry, které jsou údajně minoritní. Takové hodnocení ale zpravidla obdrží jen proto, že nezajímají management příslušného média. Takto je u nás postižena především vážná hudba, která je jinak všude ve světě ve středu zájmu; koncertní sály jsou vyprodané a pravidelně hodnocené jsou nejen velké a známé orchestry. Na tento přístup doplatilo i výtvarné umění: Není to tak dávno, kdy bylo jaksi obecně rozhodnuto, že deníky výtvarné redaktory nepotřebují, ti stávající byli vyhozeni a obor se začal „řešit“ na koleně. Omezování kulturního dění na film a populární hudbu je velký nešvar českých médií, jenže s ním prakticky nelze hnout. Dramatická umění mají určitou výhodu, že je jaksi nelze provozovat bez herců, pěvců a tanečníků, což jsou z větší části lidé známí širší veřejnosti. Přesto bylo vždy dost těžké prosadit větší rozhovor s neznámým mladým umělcem, který vzbudil pozornost v určitém okruhu. Vzpomínám si na zjevení Richarda Krajča, který se předvedl jako herecký typ emotivního mladíka, typ, na který se v té době už dlouho čekalo. Tehdy hrál ještě jako student ostravské konzervatoře v Divadle Petra Bezruče Hamleta a představení byla na dlouho dopředu vyprodaná. Jeho úplně první rozhovor v celostátním deníku byl hodnocen spíše negativně („nikdo ho nezná“). Za čtyři měsíce byly rozhovory s ním prakticky všude. Tato skutečnost souvisí s malou důvěrou vedení médií ve schopnosti svých redaktorů, v jejich cit pro obor a orientaci v něm. A tak je dodnes těžké texty přicházející s něčím novým, neotřelým, málo známým, ale kvalitním prosadit ve větším rozsahu a přesvědčit editory, že mají potenciál otvíracího materiálu na stránce.
–98–
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220226
Majorita a granátové jablko Libuše Koubská
Předtím než dostala výpověď, zaznamenala dlouholetá redaktorka Lidových novin několikero varování. Šéfredaktor jí opakovaně vytýkal, že jeho tchyně už zase měla potíž s tím, aby porozuměla její reportáži či fejetonu. Že by měla psát obyčejněji, lidověji, nepoužívat cizí slova, vykašlat se na literární metafory a méně obvyklé výrazy. Vytanuli jí přitom venkovští sousedi ve vsi, kam jezdila na chalupu. Jaká to byla rozkoš, poslouchat jejich vyprávění. Tolik pestrých slov, zejména sloves, vynalézavá, vtipná, neopakující se slovní zásoba i přirovnání. Vrchol nastal, když redaktorka uveřejnila v nedělní příloze recept na servírování granátového jablka. „To je sabotáž!“ křičel šéfredaktor. Přitom ten text ani nepsala ona, nýbrž jeden český filozof a matematik, který žil v Itálii dost dlouho na to, aby granátovým jablkům rozuměl. Mlčela; jak taky něco vysvětlovat člověku, jehož měřítko se náramně podobá tomu, které jí za socialismu vtloukali do hlavy na novinářské fakultě a které znělo: „Pište tak, aby tomu rozuměla babička v Pošumaví.“ Nic proti tchyním, nic proti babičkám z Pošumaví, ale ten recept (možná se podle něj ani nedalo nic uvařit) byl napsaný jako báseň v próze. Krásně, osobitě, vzdělaně. Šéfredaktor však vyhlašoval, že ho vydavatel nenajal proto, aby čtenáře kultivoval, ale aby co nejrychleji zvedl náklad listu. A to jde jenom tehdy, když se vyhoví průměru. Nebo ještě lépe – podprůměru. Na určitou dobu se mu to povedlo, alespoň podle uveřejňovaných čísel. Případ s granátovým jablkem je jako příklad možná příliš hyperbolický, ale je skutečný. Odehrál se v roce 1998, v době, kdy se na české mediální scéně začal –99–
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220226
stále výrazněji prosazovat jev, jenž se dá označit jako rozostření hranice mezi klasickým bulvárem a takzvaně seriózní žurnalistikou. Publicista Bohuslav Blažek tenkrát napsal, že bulvár se stal jakousi entropickou sedlinou na dně našich médií, k níž vše přirozeně gravituje. To bylo před více než patnácti lety. Bylo to skutečně tak zlé? Nebo šlo jen o dočasnou módu, manýru, která se přežila? Nebo o další stupeň mediálního vývoje? Lidé to tak chtějí Je všeobecně známo, že bulvár vždy četli a čtou lidé z nižších vrstev a nižšího vzdělání. Že je pro něj typický tabloidní obsah. Že tabloid byl původně obchodní značkou pilulek, jež obsahovaly několik léků naráz, takových zjednodušujících tabletek. Z farmakologie do žurnalistiky se tento výraz dostal v souvislosti s kratším, primitivnějším pojetím novin, které na první místo stavějí katastrofy, zločin, senzace, sex a drby. Titulky, které nabízejí víc nebo i něco jiného, než čeho se pak lze pod nimi dočíst. Krátké, emotivně zatížené texty, naplněné expresivními výrazy, citoslovci, vykřičníky a otazníky. Agresivní, vulgární, banální slovník. Klišé. To všechno jsou mnohokrát popsané parametry bulvární žurnalistiky. Ale také o onom rozostření hranice mezi bulvární a seriózní novinařinou toho bylo už hodně řečeno. Protože nešlo jen o krátkodechou manýru. Čtenáři si na nový styl naopak zvykli, a mainstream přitvrdil. Sociolog a renomovaný teoretik médií Jaromír Volek mluví přímo o tom, že srůstání bulvárních postupů s částí takzvaných seriózních periodik je dnes zcela běžné. Teatrolog a rozhořčený bojovník proti frázím a floskulím Vladimír Just považuje bulvár převlečený do společenských šatů za daleko nebezpečnější než všechny Blesky, Fuje a Prásky dohromady. Právem. Protože stává-li se normou účelovost, zjednodušování, podprůměrnost, vulgárnost, banalita a podkuřování pokleslému vkusu, je to pro vývoj společnosti nebezpečné. Ale není to jen moralizující kázání, které je většině občanů, jimž splývání zábavného bulváru a nudné serióznosti na srdci neleží, naprosto lhostejné? Ovšem tyranie většiny, před níž už v první polovině 19. století varoval francouzský myslitel Alexis de Tocqueville, vede k uniformitě názorů a vkusu, a ty pak k všeobecnému hloupnutí. Často opakovaný argument, že lidé to tak chtějí, a tudíž jim vyjdeme vstříc, aby náklad či sledovanost nebo návštěvnost neklesly, je lichý. Jak říká Jaromír Volek, „lidé chtějí nezřídka dost podivné věci, které poškozují je i jejich okolí. Poptávka je přece také po drogách nebo jiných patologických potřebách.“ Tím se dostáváme k otázce dvou protichůdných názorů na média. –100–
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220226