Zdeňkovi i mně už dříve povolilo souběžné studium na státní konzervatoři. To jsem se ale šeredně spletl, jak by byla řekla teta Slavěna. Už druhého února 1953 jsem obdržel doporučený dopis, psaný bez úřední hlavičky na konceptním papíru s razítkem Kádrové oddělení Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, který podepsala nevypsanou rukou „Vokurková A.“, namáhavě se potýkající s pravopisnou normou: Soudruhu. Do konce měsíce října 1952 bylo uloženo studujícím, aby vyplnili kádr. dotazníky. Ty jsi tak neučinil. Z těchto důvodů jsem Tě pozval dopisem ze dne 22. I. 1952, aby jsi se v této záležitosti dostavil do kádr. odd. Jelikož jsi tak neučinil vyzývám Tě naposledy, abys ihned se dostavil, jinak předám celou záležitost s. děkanovi s návrhem, na přerušení studia pro neplnění povinností. Stejného dne přišlo ještě další psaní, rovněž datované 2. února – tentokráte s hlavičkou fakulty a podpisem jejího děkana – soudruha Tardyho. Hledal jsem v Československém biografickém slovníku (ČSAV Praha 1992) jeho křestní jméno (Vladimír) a narazil tam na výstižnou charakteristiku: „Eklektická pružnost mu umožnila odklon od pův. pozitivistické orientace směrem k marxismu i pozdější ideový a polit. vývoj završený podpisem Charty 77.“ Kolika tuctům českých intelektuálů se takto několika slovy výstižně vykresluje dynamika jejich životního přesvědčení! Tardyho politické působení na fakultě mělo tehdy proslulou úroveň, a to razanci vojenského propagandisty. S okamžitou platností zrušil mé setrvání ve funkci pomocné vědecké síly – „protože neplníte své studijní povinnosti a vzhledem k tomu, že současně studujete na konzervatoři“. To bylo srozumitelné gesto: tisíc korun měsíčně za práci pomvěda zmizelo, spolu s tím další práce pro katedru a také vyhlídka na to, že bych se zde snad mohl někdy ucházet o lektorské nebo asistentské místo. Na fakultě na mne čekala další obsílka – tentokrát podepsána „Rosenbaum“ (opět kádrové oddělení a opět ve svérázné úpravě na konceptním papíru bez hlavičky; dnes se mi zdá, že v tom byl záměr a že agenda, kterou řídil onen s. Rosenbaum a týkala se často daleko horších politických akcí, než byla má, měla být decentně odlišena od akademické tváře fakulty): ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220225
Soudruhu. Dostav se ihned do kádrového oddělení. Bez data, bez jména či adresy, Franz Kafka by měl radost z takové pošty, stejně jako George Orwell. Jedna věc byla jistá: Big Brother was watching me. Velký bratr mě sledoval. Soudruh Rosenbaum na sebe nechal hodně dlouho před kanceláří čekat a pak oznámil to, co mně byl dříve poslal v obsílkách prostřednictvím Vokurkové A. a s. Tardyho. Naivně jsem doufal, že souhlas ministerstva školství se studiem na konzervatoři má nějakou váhu – výslovně jsem do žádosti uvedl, že na fakultě studuji a s pozdější prací ve škole počítám. Nepůsobilo to nijak. „To mě tedy můžete právě tak zbavit i stipendia?“ řekl jsem rozhořčeně. „Ty máš státní stipendium, soudruhu?“ Stipendium znamenalo, že jsem z chudých poměrů a plním předepsané povinnosti studenta. Obojí bylo pravda. Přisvědčil jsem a žil týden v hlubokém omylu, že to zapůsobilo. Týden – protože poté mně opět napsal spectabilis soudruh děkan. Tentokrát už byl k jeho dvojslabičnému jménu připojen akademický titul. Okamžitě zastavil výplatu mého státního studijního stipendia; dodnes si myslím, že ani tehdy nebyl k tomuto svévolnému kroku oprávněn, ale už to nazpět od nich nechci. „Prostředky, jež náš lidově demokratický stát poskytuje na stipendia [čárka chybí] jsou tak vysoké, že je potřebí s nimi úsporně hospodařit [čárka chybí] a bylo by neodpovědné je přidělovat těm, kteří odmítají splnit úkol, pro který jsou studiem na pedagogické fakultě připravováni. Dr. Tardy, děkan.“ Ale já jsem nikdy ani nepomyslel na to, že bych se živil jinak než vyučováním, nikdy jsem nic podobného neprohlásil, a přece mne teď o tom ze všech stran přesvědčovali. Potřeboval jsem jen ještě školní rok 1954 až 1955, abych uzavřel pětileté studium na konzervatoři. A tak jsem si odnášel dvojí cenné poučení. První bylo to, že kdo nabídne silnějšímu soupeři v zápasu otevřenou slabinu, musí počítat s ranou pečlivě na ni zamířenou. To byla moje naivní zmínka o státním stipendiu před tváří Vznešeného (soudruha Rosenbauma). Stála mne 1800 Kč měsíčně do konce semestru. To druhé poučení říkalo, že kolegové a učitelé na pedagogické fakultě jsou moji znamenití přátelé, když s nimi hovořím. Zejména, když s nimi hovořím. Soudruh Tardy se mnou nikdy nehovořil, totéž Vokurková A., a soudruh ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220225
Rosenbaum už přišel s hotovými verdikty. Vše bylo připraveno jinde a jindy, a to mými znamenitými přáteli, kterým vadil můj profil. Další test přišel při závěrečné zkoušce z marxismu-leninismu; kdybych v tradičním povídání o třídním boji a roli proletariátu obstál jako obvykle v minulých semestrech, mohl jsem aspirovat na červený diplom „výtečníka“ (výraz převzatý z Východu). Předem instruovaný lektor tomu ovšem zabránil a uštědřil mně trojku (podle jeho slov z milosti), což byla jediná trojka za mého univerzitního studia. V předmětech hudebních jsem měl přirozený náskok, potvrzený nyní i přijetím na kompoziční a dirigentské oddělení konzervatoře, na bohemistice mne až do poslední chvíle drželo bez problémů na špici Akademické gymnasium s latinou a řečtinou, byť jsem na ně přestoupil ze zpožděním. Ještě dnes si s vnitřním uspokojením vybavuji překvapení profesora Havránka při zkoušce ze staročeštiny na filozofické fakultě. V předloženém staročeském textu bylo užito supinum, které se klade zejména po slovesech movendi (jíti spat), ale zde byl kontext jiný (slovesa sentiendi et dicendi), na což jsem tedy examinátorovi poukázal. Připadalo mně to zjištění banální – po desítkách hodin, kdy jsme luštili mnohem komplikovanější záhady s profesory Wittichovou a Hnátkem na Homérovi či Tacitovi. „Chtěl byste s námi spolupracovat ve slovanském semináři?“ táže se mne Havránek. Odmítl jsem a zkazil si potenciální kariéru jazykozpytce. Venku na chodbě čekala na zkoušení Zdenka Svobodová. „Co ti dal?“ „Za jedna,“ řekl jsem nedbale. Ztajená pýcha mnou lomcovala. Všichni věděli, že tady se jedničky nedávají. Jinak tomu ovšem mělo být v samém finále studia na pedagogické fakultě. Takže jsem 23. června 1953 složil státní závěrečnou zkoušku s prospěchem už jen velmi dobrým, nikoli výborným, a stal se nikoli středoškolským profesorem, nýbrž podle přání strany a vlády promovaným pedagogem III. stupně. Mí přátelé medici na tom byli ještě hůř, protože počínaje touto reformou pak v nemocniční praxi měli začít pracovat vedle starších lékařů (MUDr.) s předpokládaným titulem např. „pr. dět. lék.“ – tj. promovaný dětský lékař apod. Jakou k nim mohli mít pacienti důvěru, je snadné si domyslet. Nejasnou situaci kolem mne rozčísla pozvánka k návštěvě Ministerstva školství, věd a umění. Odvolání proti nepravos( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220225