že nesmí začít kojit, jinak by měla problémy s mlékem, proto měla připravený Nutrilon, kterým chlapečka krmila. Z Plzně do Prahy je to asi dvě hodiny jízdy, a když k tomu připočetla provoz v Praze, tak si spočítala, že by mohly být zpátky tak za šest hodin. Poslala odpoledne Hanku k jednomu svému příteli, který ji rád za poskytované služby, auto na večer zapůjčil. Na mapě Prahy si našla nejkratší cestu k nemocnici, kde byl první babybox umístěn. Vyjely po sedmé hodině večer, se spícím miminkem v košíku, na zadním sedadle. Žádné z nich nebylo do řeči, protože chlapeček byl mimořádně hodný a roztomilý. Růža se snažila o co nejkratší kontakt s dítětem, aby se k němu psychicky nepřipoutala, tak si pořád v duchu opakovala. „Je to výplod zrůdy, se kterým by nemohla společně žít.“ Před půl desátou večer Hanka zaparkovala poblíž budovy nemocnice. Na jedné z bočních zdí nemocniční budovy byla jasně vyznačená dvířka baby-boxu. Chvilku obě seděly v autě a čekaly, až dvojice mladých lidí, okukujících baby-box, se rozhodne pokračovat v cestě. Konečně zašli za roh a Růža se vzpamatovala jako první. Otevřela dveře a šla směrem k místu, kde byl umístěný návod, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220168
jak postupovat při otevření. Za okamžik se vrátila, energicky otevřela zadní dveře auta, popadla košík s miminkem a rychlým krokem došla k babyboxu. Otevřela dvířka, postavila košík s dítětem dovnitř, zabouchla je a utíkala směrem k autu. Hanka už měla nastartovaný motor, takže okamžitě vyrazila, když Růžena nastoupila. Ve zpětném zrcátku stále kontrolovala, zdali je nikdo nesleduje, protože se nemohla zbavit dojmů, že napomáhala něčemu špatnému. Do Plzně dojely po půlnoci, odstavily půjčený vůz před domem majitele a klíčky hodily do schránky. Když potom šly vedle sebe po chodníku domů, tak se první ozvala Růžena, jinak celou cestu z Prahy do Plzně, nepadlo v autě mezi nimi ani slovo. „Nemyslíš si, že jsem udělala něco špatného?“ zastavila se a čekala na Hančinu odpověď. Ta ještě udělala pár kroků, zůstala stát a otočila se na Růženu. „Nechtěj ode mne nic slyšet. Já chci na dnešní den zapomenout, a tobě radím, udělej totéž. Jinak se zblázníš. Nic ti nevyčítám, ale chci, abychom už nikdy o tom nemluvily. Ty ses rozhodla a já tvé rozhodnutí respektuji. Tím je pro mne celá záležitost vyřízená. Teď půjdeme domů a dáme si flašku něčeho dobrého, souhlasíš?“ Růžena si vydechla, souhlasně potřásla hlavou a byla ráda, že ji její kamarádka rozumí a nic ji nevyčítá. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220168
Byla vlahá zářiová noc a pro Růženu Jarošovou se uzavřela jedna kapitola jejího dvacetiletého života. Zda se uzavřela definitivně, to ukáže čas.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220168