Celá ochabne. Svět se do ní dere očima, ušima, nosem, jazykem i pokožkou. Je ho příliš a nedá se zastavit. Dívka zavře oči, ale světlo jí i tak padá na víčka a v mozku jí z něj vznikají třpytivé barevné obrazce. Tak oči zase otevře. Nevzdává se, pozoruje a začíná rozumět. Míjí budovy ze dřeva a blyštivého kovu postavené na betonových základech. Všechny mají stejný tvar, jsou hranaté a většinou mají tu stejnou barvu — tmavě zelenou. Nikdo se nepokusil je nějak zkrášlit. Jde o jejich funkci. To stejné platí pro pletivový plot, tyčící se v dálce čtyři metry vysoko a lemující všechny stavby, které Melanie vidí. Na vršku má ostnatý drát, připevněný na betonové pylony v úhlu asi třiceti stupňů. Potkají pár vojáků a ti je sledují, jak odcházejí, a občas seržantovi zasalutují. Ale nemluví na něj ani se nehnou z místa. Zbraně mají v pohotovosti. Sledují plot a brány. Melanie tahle pozorování nechá, aby se jí v mysli propojila. A když se tak stane, vynoří se jejich možný význam. Přijdou k další budově, kde stojí na stráži dva vojáci. Jeden z nich jim otevře dveře. Ten další — muž se zrzavými vlasy — rázně zasalutuje. „Budete pro ni potřebovat další stráž, pane?“ ptá se. „Když budu něco potřebovat, Gallaghere, řeknu si o to,“ zavrčí seržant. „Ano, pane!“ Vejdou dovnitř a zvuk seržantových kroků se okamžitě změní — zesílí a má tlumenou ozvěnu. Na podlaze jsou dlaždice. Seržant čeká a Melanie ví na co. Je to sprcha, stejná jako v hlavní budově. Spustí se chemický sprej a snáší se na ně dolů. Tahle sprcha ale trvá déle než ta obvyklá. Sprchové hlavice se hýbají, sjíždí dolů po kovových kolejnicích a přitom
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220121
se otáčejí, aby je milimetr po milimetru postříkaly ze všech stran. Seržant sprchu přetrpí se skloněnou hlavou a pevně zavřenýma očima. Melanie, která je na bolest zvyklá a ví, že ji oči budou pálit, ať už je bude mít otevřené, nebo zavřené, všechno pozoruje. Na opačné straně sprch, než kudy sem vešli, vidí kovové rolety. Je to jednoduchý mechanismus se západkami, díky kterému se dají zavřít nebo otevřít jen otočením kliky. Tahle budova se dá úplně zapečetit a stane se z ní pevnost. To, co se tady děje, musí být vážně moc důležité. A celou tu dobu se Melanie usilovně snaží nemyslet na Liama a Marciu. Má strach z toho, co by se jí tady mohlo stát. Má strach, že už se nikdy nevrátí ke svým kamarádům, ke spolužákům a ke slečně Justineauové. Možná je to právě ten strach, i když je to pro ni nový pocit, díky čemu tak intenzivně vnímá své okolí. Taky dělá, co může, aby si všechno kolem zapamatovala, zvlášť to, kudy šli. Chce, aby se dokázala vrátit zpátky, pokud k tomu kdy dostane příležitost. Chemický sprej začne kapat a nakonec trhaně dostříká. Seržant ji veze vpřed, dvojitými kyvnými dveřmi a pak chodbou k dalším dveřím, nad kterými září holá červená žárovka. Na ceduli stojí psáno nepovolaným vstup zakázán. Tam seržant zastaví, zmáčkne bzučák a čeká. Po pár vteřinách dveře zevnitř otevře doktorka Selkirková. Má na sobě svůj obvyklý bílý plášť, ale i zelené gumové rukavice a kolem krku cosi jako bílý bavlněný náhrdelník. Ten si hned palcem a ukazováčkem se škubnutím natáhne. Je to maska z bílé gázy a zakrývá jí spodní část obličeje. „Dobré ráno, doktorko Selkirková,“ pozdraví Melanie.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220121
Doktorka Selkirková se na ni na chvíli dívá, jako by se rozhodovala, jestli jí odpovědět, nebo ne. Nakonec jen kývne. Pak se zasměje. Je to dutý, nešťastný zvuk, pomyslí si Melanie. Takhle byste se zasmáli, pokud byste si zrovna gumovali špatný výsledek příkladu a omylem u toho roztrhli papír. „Pošta,“ oznámí seržant lakonicky. „Kam to chcete?“ „Dobrá,“ řekne doktorka Selkirková hlasem ztlumeným maskou. „Ano. Můžete ji vzít dovnitř. Jsme na ni připravené.“ Ustoupí a dveře doširoka otevře, takže seržant může vtlačit Melanii dovnitř. Tahle místnost je to nejpodivnější, co Melanie kdy viděla. Začíná si samozřejmě uvědomovat, že toho ještě neviděla moc, ale zrovna tady je tolik neuvěřitelně zvláštních věcí, že si myslela, že jich snad na světě ani tolik být nemůže. Lahve a nádrže a sklenice a krabice, bílé keramické plochy a povrchy z nerezové oceli, které se lesknou v prudké záři světel nad hlavou. Některé z těch předmětů v lahvích vypadají jako kusy lidí. Další jsou zvířata. Nejblíž u Melanie je krysa (poznala ji podle obrázku z knížky) zavěšená hlavou dolů v čiré tekutině. Z její tělní dutiny explodují tenké šedé provázky — tisíce provázků — podobné tkaničkám od bot, vyplňují v lahvi všechen prostor a zlehka krysí mrtvolku obtáčejí, jako kdyby se rozhodla, že se zkusí proměnit v chobotnici, a pak nevěděla, kdy přestat. Vedle lahve s krysou je další s oční bulvou, ze které zezadu jako pestrobarevné pentle vlají nervová vlákna. Všechny tyhle věci plní Melaniinu představivost divokými domněnkami. Nic neříká, ale všechno hltavě vstřebává. „Přeneste ji na stůl, prosím.“ To neříká doktorka Selkirková, ale doktorka Caldwellová. Stojí u pracovního stolu
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220121