Robinson 2 - zlom
16.12.1956 21:22
Stránka 98
Mena byla naivní, když si myslela, že jí ta věc s Dannym Danielsonem prošla, ale zmýlila se. Bylo už pozdě, do konce jejích narozenin zbývala už jen hodina a ona seděla sama na posteli u sebe v pokoji a dychtila vyzkoušet nový gramofon. Po Dannyho příchodu uběhlo odpoledne tak rychle, tolik se soustředila na něj, že gramofon ještě neslyšela hrát. Ležel na posteli vedle ní a ona na něj už dobrou půlhodinu zírala. Její nové šaty visely na dveřích, kde na ně viděla. Teď už potřebovala jen Glenna Millera a bude zpátky v Dannyho náruči v De Montfort Hall. Postačí několik vteřin, říkala si. Nikdo nic neuslyší, a i kdyby ano, hudba zmlkne dřív, než si uvědomí, co to bylo. Mena otevřela víko a vytáhla In the Mood. Sundala z desky obal a opatrně ji nasadila na čep uprostřed. Když se ale natáhla po navíjecím knoflíku, dech se jí zadrhl v hrudi. Nebyl tam. Vzpomněla si na matku a na to, jak byla celé odpoledne tichá. Od chvíle, co všem pověděla o Dannym, spolu prohodily sotva dvě slova. Strčila prsty do prohlubně, kde měl knoflík být, a prohmatala výplň. Typická matka. Někdy krutá slova a facky nestačily. Vzpomněla si na plyšového medvídka, kterého jí tatík koupil, když jí vypadl první zub. Medvídek ji všude doprovázel. Než ho ztratila. Ztratila, pomyslela si. Vzpomněla si, jak ho o několik let později našla, schovaného v krabici v průlezu v podkroví spolu s její oblíbenou sponou do vlasů a s dalšími věcmi, k nimž někdy projevila náklonnost. Jednu její část nyní napadlo, že to vždycky věděla – vždycky věřila, že to byla matka, kdo jí ty věci vzal. A teď jí sebrala navíjecí knoflík od nového gramofonu. Praštila hlavou do polštáře a roztřeseně vydechla. Aspoň že nerozbila desky, pomyslela si a znovu si přečetla obaly.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220092
Robinson 2 - zlom
16.12.1956 21:22
Stránka 99
KAPITOLA ·ESTNÁCTÁ Ten srpen trávila Mena doma jen velmi málo času. Vycítila, že matka jen čeká na to, až se zmíní o ztraceném knoflíku od gramofonu, odmítla jí ale poskytnout to zadostiučinění a přiznat, jak moc ji jeho ztráta bolí. Věděla, že matka by toho jen využila k tomu, aby se ji pokusila donutit přestat se vídat s Dannym, proto se jí Mena mstila tím, že se s ním vídala co nejčastěji. Kdykoli nebyla s ním nebo na něj nečekala, zůstávala v nemocnici s knihami a četla pacientům, hladová po slovech a po úniku, který knihy nabízely – nedělala to jen kvůli nim, nýbrž i kvůli sobě. Jejím oblíbeným žánrem se nyní staly romance. V pátek 25. srpna se do Oadby doneslo, že po čtyřech letech německé okupace byla konečně osvobozena Paříž. Následující večer pořádal 504. výsadkový pěší pluk v jídelně u Sv. Petra taneční zábavu, aby toto výjimečné spojenecké vítězství oslavil. Ten víkend byli všichni v dobré náladě. Podle toho, jak se lidé chovali, by jeden uvěřil, že válka skončila. Tak to aspoň Meně připadalo, když je sledovala, sama se ale k oslavám připojit nedokázala. Představa, že by se měla znovu přiblížit ke Sv. Petrovi, ji naplňovala hrůzou. Od oné strašlivé noci v květnu kolem schodů vedoucích ke kostelu nešla, ani se nepodívala na pěšinu procházející mezi náhrobky, kam ji Victor Montalvo zavedl. Nechtěla tam jít, přesto věděla, že musí. Jak by to vysvětlila Dannymu? Nemohla lhát – ne Dannymu. A Joan šla taky. Věděla, že Joan by prohlédla každou výmluvu, se kterou by přišla. S Dannym se setkala na Stoughton Road v sedm večer a společně odjeli na kole do vesnice. Tentokrát měl s sebou přítele, kterého jí představil jako Melvina Winkelmana. Jel na zadním blatníku a visel Dannymu na ramenou. Mena si všimla, že je to rovněž velký muž. Nebyl vyšší než Danny, zato podsaditější. Měl téměř
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220092
Robinson 2 - zlom
16.12.1956 21:22
Stránka 100
vyholené tmavé vlasy, které přecházely ve strniště na tváři, a když se usmál, což nedělal často, Menu napadlo, že nevypadá zas až tak špatně. A moc toho nenamluvil; Mena pouze zjistila, že má rád, když mu říkají Mel. Byla to neformální tancovačka a v ničem se nepodobala plesu v De Montfort Hall. Kolem taneční plochy byly nastavěné kovové stoly a židle a o výzdobě se nedalo ani mluvit: tvořilo ji několik vlaječek a to bylo vše. 504. pořádal v kostelním sále tancovačky pravidelně, a třebaže tato byla svolána narychlo, jak už to během války chodilo, dokud bylo dost teplého piva a lahví ginu, o které se všichni dělili, a kapela hrála, nikoho nezajímalo, jak to tam vypadá. Bylo narváno. Dívky byly jako vždy v menšině, měly na sobě dlouhé volné sukně a polobotky, a do půlhodiny od chvíle, kdy kapela začala hrát, měli všichni rozvázané kravaty, rozepnuté límce a byli zcuchaní a rozpálení. Všichni bafali z cigaret a u stropu se kupil modrošedý oblak kouře jako smog nad městem za horkého letního dne. Vidět znovu kostel a jít podél nízké zídky bylo pro Menu těžké, zavěšená do Dannyho to ale zvládla. Seděli u stolu vzadu v sále a atmosféra uvnitř jí zlepšila náladu. Kapela hrála živou melodii a Joan tančila – neustále tančila. Tentokrát si s sebou přivedla přítele a Mena ztratila pojem o tom, kolik mužů Joan od začátku léta vystřídala; nikdy neviděla stejnou tvář dvakrát. Mena se rozhodla dát si pauzu a posadila se Dannymu na klín. Mel seděl naproti, popíjel z láhve pivo a nepřítomně sledoval tanec. „Jitterbug je divné jméno pro tanec,“ podotkla Mena. Danny se usmál. „Když o tom přemýšlím, asi jo. Jak mu říkáte vy?“ „Quickstep.“ „Ten ale není rychlý jako jitterbug. Doma jsem viděl holky vracet se domů s nohama v jednom ohni.“ „Čeká na tebe doma děvče?“ zeptala se Mena. Nikdy dřív ji nenapadlo zeptat se. „No…,“ začal Danny. Zvedl před sebe ruku a natáhl prsty, jako by v duchu počítal jejich křivky a tváře.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220092