clara bensen
a motivačních citátů naskládaných na tropických plážích? Zkuste říct unavené a nejisté paní u pokladny ve Walmartu, aby „dělala, co má ráda“. Chtěla bych nepozorovaně vnikat do cizích domů inspirovaných stylem Pottery Barn a sadisticky nahrazovat zarámované plakáty se slovy Live, Laugh, Love (Žij, směj se a miluj) postřehem Cornela Westa o životě: „Jsme bytosti směřující ke smrti, jsme dvounozí, lingvisticky vědomí tvorové narození mezi močí a výkaly, jejichž těla se jednoho dne stanou kulinářskou pochoutkou podzemních červů.“ Ušetřila bych si trochu zármutku, kdyby mě byl někdo informoval, že život není lineární, teleologický výstup, který má vrchol na nějaké konečné náhorní rovině – a že mnohem víc vypadá jako kutálení laskavce bílého, který vítr sfoukl dolů z útesu, aby se zachytil v plotě z ostnatého drátu, ohraničujícího dobytčí pastvinu, nebo se dokulil až na silnici. Ráda bych věděla, kolik sil je naprosto mimo naši kontrolu a jak často se nám nepodaří dostat přesně to, co jsme chtěli (nemluvě o zklamání, které někdy následuje, když přesně to, co jsme chtěli, dostaneme). Ráda bych se dozvěděla, že hluboce smysluplný život nemusí mít nutně vůbec nic společného s „normálním,“ „slavným“ nebo „úspěšným.“ Přeju si, abych uměla držet všechno trochu volněji, víc přijímat miliony zapeklitých, nádherných forem, jakých může jediný život nabýt, abych přestala jednat, jako by lidská zkušenost byla geometrická rovnice s pevně stanovenou, správnou odpovědí. A chtěla bych vědět, že je dokonale přijatelné vnášet do celé záležitosti trochu zábavy. Ale nebyla jsem informována. Nikdo z nás nebyl. Převládající kulturní direktivou bylo: zůstaň ve škole, chovej se podle pravidel (a snů), zadluž se částkou 40 000 dolarů za vzdělání a vyjdi z toho na druhé straně s jasnou budoucností a košem plným zlatých hvězd. Očekávání byla vysoká. A stejně tak veliké bylo zklamání. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220003
Nalehko
* * * Veroniki vyhlásila, že domů z restaurace půjdeme cestou s malebnými vyhlídkami. S plnými břichy a v dobré náladě po víně jsme scházeli dolů cestou pro chodce mezi turisty, rodinami a pouličními prodavači nabízejícími různé tretky. Stará čtvrť Plaka, zvlněné bludiště se schodišti z kočičích hlav, malými náměstíčky a úzkými uličkami, ústila u vysokého skalnatého výběžku, na kterém se nad Athénami tyčil Parthenon jako lesknoucí se koruna pod modrofialovou oblohou. „Tady se tomu říká čtvrť bohů,“ informovala nás Veroniki. V poklidném podvečeru se zdálo, že bohové vykázali únavu i nevydařené gazelí skoky a nakonec nás vlákali do těch pravých Athén, podobných říši snů. Růžové buganvílie a vinná réva s filigránskými kudrlinkami jako živá vyšívaná krajka obrůstaly terasy, z nichž se nad obchody s vápnem obílenými zdmi a okenicemi jasných barev, kde se prodávaly keramické busty, linul cinkot vinných sklenic. Minulost a přítomnost byly promíchané. Na každou moderní tavernu podávající olivy a ve vinných listech zabalené dolmades zde připadal aspoň jeden sloup ze staré agory stojící v přerostlé trávě. Vůně laciného souvlaki se nad místy, v nichž probíhaly archeologické práce, mísila s popovou muzikou z nějaké rozhlasové stanice. Rozhlížela jsem se napůl v očekávání, že spatřím, jak z některého raki baru vybíhá s láhví vína Dionýsos obklopený nahými hédonisty. Jeff mě objal paží kolem pasu a přitáhl mě k sobě, jako by chtěl říct: Není to magické? Veroniki na nás pohlédla. „Vy chlapi si moc dovolujete.“ Mínila to jako vtip, ale v jejím hlase zazněl stejný smutek, který jsem slyšela už předtím. A znovu vyplul na povrch, když Jeffovi půjčovala trenýrky a triko s nápisem 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220003
clara bensen
Bebe Cerveza, než se vypere a usuší naše oblečení. Jeff se při přetahování trička přes hlavu chichotal jako nějaká středoškolačka. „Můj bože, vypadám jako medvídek Pú,“ řehtal se. „Patřilo to mému bývalému příteli,“ ozvala se Veroniki z kuchyně. „Byl menší postavy.“ Jeff na mě vrhl pohled. Pyžamo bývalého přítele? Nedokázal se ubránit touze poskládat jednotlivé dílky příběhu dohromady, chtěl se o něm dozvědět víc. Byli spolu šest let. Neměli žádný závažný problém, ale nefungovalo to. „Milovala jsem ho,“ vzdychla. Stála před námi a zdálo se, že je ve vlastním obývacím pokoji ztracená. Způsob, jakým to vyslovila, mě vzal u srdce. Milovala jsem ho. Úplně se odhalila. Něžně a rezignovaně. Popřáli jsme Veroniki dobrou noc a ulehli na rozloženou pohovku ananasové barvy. Jeff zhasl lampu a brzy začal chrápat, ale já nespala a přemýšlela, jestli tahle její slova vyjdou také někdy z mých úst. Nikdy mě nenapadlo, že by mi někdo mohl nesmírně chybět. Já byla vždycky tím, kdo odcházel, svobodný duch, který se vrhal do vztahů, i když bylo naprosto zřejmé, že nevydrží. Vždy jsem měla pocit, že existuje nekonečně možností. Z Jeffa jsem byla nervózní. Ze všech partnerů na světě byl – jako nepředvídatelná divoká karta – snad prvním mužem, kterého jsem si opravdu chtěla udržet. V posledních několika týdnech se mé pocity vyvíjely v cosi, co se nebezpečně podobalo sprostým slovům. Nejvíc ze všeho mě dostávala malá gesta – to, že si nepamatoval, jak se probudil uprostřed noci a ospale mi zašeptal do ucha: „Jsi má nejlepší kamarádka.“ To, jak mi vždy nechával na talíři poslední sousta, jak z papírů na vyhození vytrhával srdíčka a trousil je po domě, abych je nacházela. Přesto jsem musela být opatrná. Chtít po něm, aby zůstal, byla nebezpečná zóna. Přání jsou příliš úzce spojená s očekáváními – a o těch každý ví, k čemu vedou. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220003