la na chvíli hladké jako filmová hvězda, a tak šel pohladit Apolenu po tváři, dokud mu zase nezhrubnou. Našel ji ležet v kuchyni na kanapíčku, ale nespala. Hladila si břicho, jež nad ní čnělo, připomínající ulitu obřího hlemýždě.
5. února 1910 Přátelé dekadenti mu našli lépe placenou práci, takže konečně mohl s mrtvými dětmi seknout. Teď dělal po škole učitele tance hluchoněmých. Jako kdyby nestačilo, že celý hmotný vesmír je pouhý přelud a mámení, Augustin poznal paradox, že nejvíce klamou právě ti, kdo nejvíc věří ve skutečnost. Ačkoliv si zaplatili celý orchestr, hudebníci dobře věděli, že tancechtiví hluchoněmí vnímají pouze rytmus bicích, který se jim podlahou přenáší chvěním do chodidel, takže doopravdy hrál jedině bubeník, zatímco ostatní muzikanti to jenom předstírali. Augustin tudíž slyšel zvuky, které při tanci obvykle překrývá hudba: šoupání nohou po parketách, připomínající tisíckrát zesílené syčení písku v přesýpacích hodinách, funění i jiné fyziologické zvuky tanečníků, praskání kloubů při znakové řeči. Naštěstí se ukázalo, že je znamenitým tanečníkem, a vydělal si na parketu tolik peněz, že mohl začít žít na své poměry rozmařile. Když už měl brambor se zelím plné zuby, chodíval si přilepšit do řeznictví U Zlatého prasátka
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219988
v Masné ulici, kde mu řeznice Růženka za pár haléřů přenechávala odřezky tlustého od šunky, masité slupky ze salámu a další laskominy chudých a utlačovaných. Také ho napadlo, že když už patří k dekadentům, měl by si vymyslet nějaký vtipný pseudonym a pod ním napsat dekadentní báseň. K té první jej inspirovala právě Růženka: Moroduj Temnonoš Zabíjačka smrti Pohlaví tuhne jako sulc, sulc jako pohlaví. Smrtka si píchla kus ovaru na kosu. I tebe píchat by mohla, ví… Řeznice luzná prstem od prejtu na tebe dělá vilný posunek. Rychle už komedii dohrej tu a běž ji skácet do šunek… Chladnoucí panenka vydechla duši. Vyhnán byls z ráje a teď z pekla už i. Kde život končí, začíná oběd. Miluješ to, co chceš zabíjet. Z run černé tlačenky magie vyvoláš démona v sobě.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219988
Přátelům se masitý sonet líbil a otiskli jej v nejbližším čísle Morózní revue, kde ji ihned zabavila cenzura, na což Jiří Kahánek z Voskovic velice žárlil, protože jemu kdysi zakázali až pátou báseň. Císařskokrálovský cenzor v redakci Morózní revue řádil často a rád, aby po sobě na stránkách zanechával bílá místa rozmetané sazby. Byl to právě Augustin, který vymyslel, jak na příliš prudérní úřad vyzrát. Náhodou zjistil, že mezi předplatiteli je i jeden politik, byl totiž na svůj titul tak pyšný, že ho vyžadoval psát i na poštovní adresu: Jeho Blahorodí pan poslanec na říšské radě a továrník Stanislav Smlsna Smlsna vesele poslancoval za stranu sociálně demokratickou přesto, a zároveň právě proto, že byl majitelem továrny: volili ho totiž jednomyslně jeho vlastní dělníci včetně příbuzných a známých, neboť pohrozil, že pokud se nedostane do sněmovny, všechny zaměstnance vyhodí na dlažbu a ještě dohlédne na to, aby nedostali žádnou práci v širokém okolí. Když se ho někdo ptal, jaké že politické zásady vyznává, tvrdil o sobě, že je engelsista, protože věrný druh Karla Marxe a spoluzakladatel První i Druhé internacionály Bedřich Engels měl taky fabriku. Augustin Smlsnu navštívil a přitom zjistil, že jeho závod vyrábí samé náhražky. Tuzemskou kávu Socikorka
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219988