Za mramorovým stolem – zahrada jako prostor tvořivosti Ráno je zatím chladné, ale přes den bude horko. Slunce prorá‑ ží mlžný ranní opar. Páry pomalu a nitkovitě stoupají vzhůru a dolů klesají jemné sluneční paprsky. Je to ta chvíle, kdy člověk na vlastní oči vidí v pohybu par nahoru a pohybu slunce dolů výměnu mezi nebem a zemí. Postávám za mramorovým stolem v parku v Lysicích, kde působila nejslavnější rakouská spisova‑ telka 19. století Marie von Ebner‑Eschenbach (1830–1916). Na panstvích v Lysicích a Zdislavicích psala své zámecké a venkov‑ ské příběhy (Dorf‑ und Schlossgeschichten, 1883). Ještě před ní na lysickém zámku pobýval nejvýznamnější slovinský básník France Prešeren (1800–1849). Při své cestě na jih za ním do Lublaně zašel i Karel Hynek Mácha. Míval jsem rád, dnes již myslím zaniklý, dřevěný stůl u malého domku na Hluboké u Příbrami. Sedával za ním Antonín Dvořák a po ranní vycházce do polí směrem k Třebsku poslouchal ptáky a komponoval. Mladý Josef Suk do stolu kapesním nožem vyryl svůj monogram. O mramorovém stole na pražské Bertramce se vypráví, jak za ním sedával Wolfgang Amadeus Mozart a dopi‑ soval poslední árie své opery. A podobných příkladů nalezneme zejména v německé literatuře a umění celou řadu. Gregor Johann Mendel (1822–1884) jak známo objevil geneti‑ ku. Pocházel z malého statku a k lásce k ovocnářství jej vedl otec i děd. Byl to vrstevník Charlese Darwina, jehož spisy si nechával poslat a stále měl pocit, že v Darwinově evolučním modelu něco schází – byla to dědičnost. Úrodná a všemu živému nakloněná Morava se v té době stala šlechtitelskou velmocí, takže přirozený intimní vztah k rostlinám, který si Mendel přinesl z domova, se propojil s dobovou šlechtitelskou mánií. Mendel studoval přírodní vědy, ale skutečně nadaný byl v ma‑ tematice a statistice. Pro svoji vážnou pevnou povahu se stal opa‑ tem augustiniánského kláštera na Starém Brně, kde často zachá‑ zel do klášterní zahrady. Na poměrně malém pozemku nějakých 7 × 35 metrů začal studovat barvy květů hrachu. Celkem vysázel a zdokumentoval 27 tisíc sazenic, které jej vedly k formulování prvních genetických zákonitostí. Později však podlehl beznaději, protože pokusy s křížením dělal s variabilními jestřábníky, které se na genetické pokusy nehodí. 90
Res rustica Bohemica
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219987
↑ V dobách, kdy svět věřil na širší výběr malých životních radostí, patřila mezi malá dobrodiní snídaně v zahradě na bílém ubrusu, anebo na bílém mramoru, celkem na tom nesešlo. Kinského zahrada pod Petřínem v Praze.
Sedím v zahradě, která se svojí jednoduchostí podobá té, v ja‑ ké komponoval Antonín Dvořák. Vzpomínám na nemocného Karla Čapka tentokrát za dřevěným zahradním stolem ve Strži u Dobříše, na vážného přemýšlivého Mendela, citlivou Marii von Ebner‑Eschenbach i na Rilkeho v parku ve Vrchotových Janovi‑ cích a svatého Františka v lese na La Verna. Mám z toho pocit, že mysl těchto lidí se chvěla podobně jako stromy, rostliny a ptáci. Co je na těchto místech tvůrčího? Pohled na stromy a do zeleně zklidňuje, ale neuspává. Myslím, že to je tím, že stromy se vždy velice jemně pohybují. Působí podobně jako vzdálená fontána – na jednu stranu uklidňují, ale pohybem a zvukem také neustále stimulují mysl. V místnosti vlastně neexistuje čas, protože je stále stejná. Pohyb zároveň znamená život. V zahradě se neustále děje něco, co oko zaujme, ale mysl nerozptýlí. Přeletí pták, usedne MALÁ DOBRODINÍ 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219987
motýl, prohne se větev, snáší se bělavé chmýří. Pohyby listů pro‑ měňují tisíce drobných hranic světla a stínu. Soustřeďuji se na skoro neviditelný pohyb větví jabloně ve zdánlivě úplně klidném sadu. Působí jako neustálé jiskření, jako chvějivý pohyb či pře‑ lévající se světélka uvnitř hlubokomořské medúzy. Připomíná to světelné obrazy Marka Tobeye či zvědavá zakončení kořínků hledajících v puklinách skal draslík. Na zahradě si jsme vědomi malého i velkého času. Ten velký se týká dozrávání ovoce, prvního sněhu i období rozkvétání. Mluví jím roční období i stromy, které stárnou podobně jako člověk. Jasně zde vnímáme starou renesanční a barokní zásadu, že člověk může být šťastný jenom ve šťastném prostředí a že i když jsme smutní, tak dobrá zahrada nám smutek zmírní. Je to možná i tím, že neustále vyžaduje naši péči. Potřebuje, abychom jí něco dali a pak to ve chvílích, kdy ona sama chce, vrací. Jeden z hrozných trestů, který mohl dopadnout na nepřátelskou vesnici, bylo vy‑ kácení ovocných stromů. Černé zrcadlo: zahrada a vzpomínky Když Jan Breughel maloval alegorické obrazy zvané Marnost ne‑ boli Vanitas (Kunsthistorische Museum, Vídeň), soustředil se na květiny, protože jsou krásné a přesto rychle vadnou. Zahrada je téměř synonymem rozvíjení a života, ale zároveň je zde neustále přítomen prvek smrti. Rostliny uvadají, květy po několika dnech opadají, neustále je nutné zbavovat se plevele, zastřihovat stromy a sázet nové rostliny na místo starých. Vlastně málokde jsme tak konfrontováni se smrtí jako na zahradě. Jenže smrt stromu či květinového záhonu příliš nevadí, pokud tím zahrada zkrásní. Skutečnou tragédií by byl zánik zahrady, ale ne smrt individuální rostliny. Takhle nějak si představuji bitvu o Stalingrad nebo se‑ bevražednou obranu Japonců na Okinawě. V zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou se vypráví, že tudy procházeli návštěvníci a v ruce drželi černé zrcadlo, kterým se dívali za sebe. Ono to ani jinak nejde, zrcadlo se nikdy nedívá dopředu. Kráčeli v přítomnosti, před sebou viděli jasnou cestu alejí do budoucnosti a v černém zrcadle se objevovala barevně upravená minulost. Černé zrcadlo má velký imaginární náboj, 92
Res rustica Bohemica
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219987