PAŘÍŽSKÝ POLIBEK
99
Camille se postavila vedle mě a pošeptala mi: „To je směšné!“ „Absurdní, že?“ kývla jsem. „Ale nechme je, ať si hrají. Jsem zvědavá, jestli dokážou rozlišit náš styl.“ „To by nemělo být nijak těžké,“ pokrčila Camille rameny. „Sázka?“ zasmál se Rodin. „To je skvělé!“ Ukázal holí na mou sochu matky s dítětem. „Tak jak zní váš závěr v tomto případě?“ William nezaváhal ani na okamžik. „To je tvoje, Jess.“ Obešel sochu. „Ano, to je zaručeně Jessiina práce. Žena se tváří něžně a výraz dítěte je důvěřivý. Celá socha působí velmi dojemně. Detaily jsou tak přesné, že má člověk pocit, že se postavy každou chvíli pohnou. Mám pravdu?“ Přikývla jsem a Georges se zamračil. William zamířil ke dvěma bustám Gigantiho. Rozbalila jsem vlhká plátna, do kterých byly obě zabalené, a odstoupila. William přejížděl pohledem z jedné na druhou. „Je mi líto, Jess,“ zavrtěl hlavou, „ale tady prostě nedokážu určit, která je tvoje a která Camillina.“ „Ještě nejsou hotové,“ poznamenala jsem, „v téhle fázi není možné to rozpoznat.“ „Že to není možné?“ Georges pokročil dopředu. „Pro laika snad, ale pro kolegu a umělce, který Jessiinu práci důvěrně zná, to je hračka. Z rukou mademoiselle Lipscombové vzešla tahle busta.“ Ohromilo mě to. Jak to může vědět? Snad má skutečně pravdu a pojí nás jakési zvláštní pouto. „Velmi dobře, milý Duchampe,“ hvízdl uznale Rodin. „Udělal jste na mě dojem. Dokonce ani já sám bych si netroufl tvrdit, která busta patří které dámě.“ Pak se obrátil k Williamovi. „Zde je jasně vidět, proč jsem si Duchampa vzal do svého ateliéru na rue de l’Université. Má nejlepší umělecké oko v Paříži.“ Georges se usmál a tentokrát se zachmuřil William. Rodin vedl Williama do další části ateliéru, kde si Rosa pozorně prohlížela jeden z Camilliných aktů. „Předpokládám, že s naší obávanou madame Bonheurovou jste se už seznámil,“ řekl. Na okamžik jsem zůstala sama s Georgesem a s pohle-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219986
100
dem upřeným na Gigantiho kočičí úsměv jsem se otázala: „Jak jsi poznal, že to je moje busta?“ „Podle toho, jak ses vedle ní postavila. Jako bys ji před námi chtěla chránit. Pro zkušeného karbaníka, jako jsem já, je to jasný signál.“ Uličnicky na mě mrkl a já jsem ho plácla přes paži. Chytil mě za prsty a zašeptal: „Jessie, lásko moje, nedovedeš si představit, jak trpím, když tě vidím s jiným mužem.“ Vyprostila jsem se, ale tvářil se tak ztrápeně, že jsem ho lehce pohladila, než jsem vykročila ke skupince, která stála u Camilliny studie vyvedené zatím v hlíně. Rosa právě pronášela: „Jedinečné. V mramoru vynikne ještě víc.“ „Ve skladu jsem si už vybrala kararský mramor. Je čistě bílý, s jemným žilkováním.“ „Mademoiselle Claudelová má neuvěřitelný cit pro kámen. Nejlepší, s jakým jsem se kdy setkal,“ chválil ji právě Rodin. „Dokonce lepší než já sám. Už první úder dlátem vede bez sebemenšího zaváhání. Rosa má pravdu. Mramor promění tuto venkovskou dívku v nymfu.“ Rukama hladil křivku hliněných zad, zastavil se na bocích a usmál se na Williama „Oči mám sice slabé, ale ženy se lépe hodnotí dotekem ruky. Nemám pravdu, monsieur Elbourne?“ „Proč se nezeptáte Rosy?“ odvětil William s uličnickým úsměvem a já měla chuť ho v tu chvíli zaškrtit. „Kde jste ho objevila, mademoiselle Lipscombová?“ obrátil se Rodin ke mně. „Je skvělý. Musíte mi ho půjčit. Mám dnes nějaké povinnosti na Montmartru a každý muž, kterému koluje v žilách alespoň trochu skutečné krve, musí pařížský Montmartre navštívit. Dovolíte mu to?“ „Dáš mi propustku, Jess?“ tázal se William. Sotva přijel do Paříže, a už se chystá vyrazit do proslulých nočních podniků na Montmartru. Není o nic lepší než zástupy ostatních Angličanů, kteří se dychtivě hrnuli do kabaretů a civěli tam na tanečnice kankánu, které jim předváděly spodní prádlo. Tohle bylo pro Williama typické – nechat se zlákat kdejakým dobrodružstvím. A nejhorší na tom bylo, že já sama bych dala nevímco za možnost navštívit onu bohémskou čtvrť, kam mířili nejmodernější a nejavantgardnější umělci a spisovatelé. Měla jsem Montmartre sice doslova
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219986
PAŘÍŽSKÝ POLIBEK
101
u nosu, ale jako počestná mladá dáma jsem se k němu nesměla přiblížit ani na krok. Zuřila jsem, že William na rozdíl ode mě tu možnost má a může se tam vydat společně s Georgesem, Rodinem a Rosou. Mě a Camille nechají doma, jako se nechávají děti v péči chůvy, když dospělí vyrazí za zábavou. Ale za nic na světě bych na sobě nedala znát, jak mě to ranilo. Kromě toho jsem chtěla zůstat o samotě s Camille a promluvit si s ní o scéně, jíž jsem při vstupu do ateliéru byla svědkem. Mimoděk jsem si přejela dlaní přes oči. Obraz dvou polonahých těl se mi nedařilo vymazat z paměti. William stále čekal na odpověď a já se pokusila uvědomit si, proč se na něj vlastně zlobím. Ach ano, jde o tu návštěvu Montmartru. Pokrčila jsem rameny, jako to dělala Camille, když dávala najevo pohrdavý nezájem. „Jen si jdi, na nás tady čeká práce,“ prohodila jsem. Rodin chytil Williama i Georgese pod pažemi. „Ujednáno. Uspořádáme pro našeho nového anglického přítele mládenecký večírek, co vy na to, Duchampe? Vy půjdete samozřejmě také. Ale ty, Roso, na to nesmíš ani pomyslet.“ Rosa už si ale natahovala rukavice. „Auguste, jestli si myslíš, že se mě tak snadno zbavíš, jsi na omylu. V mládí jsem tě mnohokrát přepila. Ty už jsi ležel pod stolem, a já pořád neměla dost. Dnes večer si to zopakujeme.“ „Odhaduju, že na Montmartru natrefíme i na podivnější existence, než je naše milá Rosa Bonheurová,“ mínil Rodin. „Ale až ji gendarme přistihne s rukou pod sukní nějaké cocotte, bude to jen a jen její problém,“ odtušil Georges. Rosa i všichni tři muži se zasmáli a zamířili ke dveřím. William popadl klobouk a poslal mi vzdušný polibek. „Uvidíme se zítra na nádraží Gare du Nord před odjezdem mého vlaku.“ „Vezmi si fotoaparát,“ podávala jsem mu přístroj. „Z takového dobrodružství si budeš nepochybně chtít pořídit nějaké snímky.“ Ironii v mém hlase vůbec nepostřehl. „Díky, Jess, jsi skvělá.“ Vyběhl z ateliéru za ostatními a já se obrátila ke Camille. Bylo načase, aby mi o sobě a Rodinovi přiznala pravdu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219986