let, profesor z univerzity Tilburgh v Nizozemí, vymezuje prostřednictvím negativní afektivity (tendence prožívat negativní emoce, nízké sebehodnocení, přecitlivělost na nepřízeň vyvolávající v zátěžových situacích silnou tíseň s pocity ohrožení) a sociální inhibice (staženost, tendence potlačovat vyjadřování názorů a pocitů včetně asertivity coby obrana před emocionálním ohrožením, tj. zraněním z odmítnutí, nepochopení apod.). Osamocené prožívání negativních emocí vede u takové osoby k jejich zbytňování, nárůstu interpersonálních potíží (z anticipace negativních reakcí okolí) a v konečném důsledku ke zvýšení rizika zdravotních obtíží, včetně psychických poruch (Denollet, 2000). Ať už však vymyslíme jakékoli speciální kategorie a typy rizikových osobností, pojítkem všech osob, které mají tendenci zvláště úkorně zvládat krizové události a budou mít potíže se s nimi vyrovnat, je nízká životní spokojenost a odolnost, prožívaná nepohoda, diskomfort a tím i vysoká míra zranitelnosti.56 Trestný čin a vše, co po něm následuje, otřese základními životními předpoklady člověka tvořícími jeho duševního zdraví a roztříští jeho důležité životní mapy a scénáře, na kterých byla jeho existence založena. Po takové psychické fragmentaci je nutné dosáhnout opětovného poskládání, a hlavně přeskládání (kognitivní restrukturalizace) vlastního „já“. Tento proces je jádrem vyrovnávání s viktimizací a jeho úspěšnost závisí na tom, do jaké míry byly u oběti životně nosné zvnitřněné předpoklady a očekávání vůči sobě a světu prolomeny (viz Lernerova teorie spravedlivého světa, teorie domnělého světa R. Janoff-Bulmanové atd.). Zdá se, že vidění a kompetentnost sebe samého, tj. pocit vlastní nezranitelnosti, kontroly nad svým životem apod., jsou zvláště významnými psychologickými aspekty duševní spokojenosti každého člověka. L. Čírtková uvádí tři základní aspekty podílející se na vyrovnání jedince s trestným činem: iluzi kontroly, deklarovaný (nepravý) cynismus a poučenost oběti (in Čírtková, Vitoušová et al., 2007). Ovšem jak bude dále zřejmé, kromě previktimních faktorů a konkrétních specifických posttraumatických projevů mohou i některé peritraumatické reakce určovat závažnost následné psychické újmy. Iluze kontroly patří mezi jedno z výše zmíněných implicitních očekávání, která máme vůči sobě a světu. Jedná se o mylnou domněnku člověka, že má svůj život pod kontrolou a že dokáže obstát v každé situaci. Pocit nezranitelnosti a postoj „to se mi nemůže stát“ 56
Osobnosti typu C (cancer personality) údajně trpí syndromem bezmocnosti a beznaděje, zřejmě spojeným s dysfunkcí imunitního systému (tj. i sníženou schopností čelit rakovině), se sklonem k úzkosti. Bývají svědomití a kooperativní, ale potlačují a popírají svou depresi, trápení, zlost či hostilitu. Vyhýbají se konfliktům, které se obrácením hostility dovnitř těla stejně jako napětí z nekritické poddajnosti (absence asertivity) a neodreagované agresivní pocity somatizují. Mívají pocit, že vše, co udělají, bude špatně. Pokud další výzkumy prokážou osobnost typu C jako nosný konstrukt, zpochybní to ideál určitých variant tzv. nekonfliktního a adaptivně hodného člověka. Jedinec, který ovládá každý svůj pocit nespokojenosti a většinou neprojevuje žádné záporné city, aby se těch druhých náhodou nějak nedotkl a neodradil je od komunikace, není v současné době v medicíně přijímán jako zdravotně optimální vzor – pozn. red.
——— 98 ———————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219839
Vyrovnávání s viktimizací
bývá právě tím největším důvodem hlubokého psychického zasažení, přičemž rozsah primární újmy není v tomto ohledu určující. Ve výzkumu P. A. Fraziera vypovídalo 72 % mužských obětí znásilnění, že pocit bezmocnosti a ztráty kontroly byl dokonce horší než sexuální aspekt činu (Frazier, 1993). S iluzí kontroly do určité míry souvisí již zmiňovaná akceschopnost (agency) oběti, která je definována jako víra ve vlastní schopnosti aktivně ovlivňovat nepříznivé události (in Čírtková, Vitoušová et al., 2007) a jíž se připisuje klíčový význam pro překonání těchto událostí. Psychologicky řečeno, jde o kognitivní reprezentaci vlastních schopností jednat. „Agency“ je vlastně protipólem naučené bezmoci. Osoba s vysokou akceschopností vnímá sebe samu jako způsobilou řešit nepříjemné situace, ukončit nezdravý vztah v případě jeho násilného charakteru, čelit dění, kterým je zmítána, postavit se na vlastní nohy. Cílem okolí by mělo být tyto kompetence oživovat, systematicky je posilovat či v případě jejich nedostatku je budovat. Pokud bychom aplikovali problematiku iluze kontroly na teorii místa kontroly (locus of control) J. Rottera, mohli bychom předpokládat, že vyšší míru této mylné domněnky by mohly mít osoby s tzv. vnitřním místem kontroly (internal locus of control). Takoví lidé vycházejí ze sebe, z vlastních schopností, dovedností a věří, že výsledek jejich činnosti je závislý na jejich přičinění (na rozdíl od osob s externím locus of control, kteří mají za to, že jejich úspěchy či nezdary jsou ovlivněny a určeny vnějšími zásahy někoho jiného, osudu) (podle Nakonečný, 1999). Nebylo by ani divu, kdyby tyto aktivní osoby (ve smyslu přístupu k vlastnímu životu) prožívaly útoky na svoji integritu mnohem úkorněji než ostatní. Nabourání jejich iluze kontroly u nich může (byť krátkodobě) umocňovat stavy, které popisuje L. Čírtková jako neschopnost myšlenkově se odpoutat od činu, neproduktivní investování psychické energie do neřešitelných otázek typu „proč právě já“, paranoidní vnímání bagatelních, neškodných situací atd. (in Čírtková, Vitoušová et al., 2007, s. 25). Další aspekt podílející se na vyrovnání oběti s traumatem bývá shrnován pod pojem poučenost, respektive psychoedukovanost oběti. Při aplikaci na oběť trestného činu by se jednalo o osobu, která disponuje alespoň minimálními znalostmi potíží, které se mohou v důsledku deliktu objevit (např. prostřednictvím médií, besed atd.), čímž bývá schopna se s nimi lépe vyrovnat. Poučená oběť podle L. Čírtkové chápe to, co prožívá, není tolik zaskočena nespavostí, děsivými sny, náhlými ataky strachu atd. a volí rozumné a účelné strategie k jejich překonání (ať už jde o svépomocné aktivity, nebo včasné vyhledání odborné pomoci) (in Čírtková, Vitoušová et al., 2007). Z hlediska interakce oběti trestného činu s pachatelem může být problematická i samotná skutečnost ne/přítomnosti obranného chování oběti, respektive forma této obrany (peritraumatické reakce). Posttraumaticky rizikový je totiž nejen pasivní přístup napadené oběti, její naprostá odevzdanost (viz kapitola 3.2.1), ale i jistá míra „připravenosti“ na útok a možnosti jeho řešení, a to především v kontextu použití střelné zbraně a smrtelného zranění pachatele. Pokud totiž pachatel v důsledku obrany oběti zemře, závisí rozvoj následného traumatu oběti mimo jiné na tom, zda byla střelná zbraň jejím ——————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219839
vlastnictvím a zda byla za účelem její ochrany nošena. Dle B. N. Eimera lze u těchto jedinců mluvit o obranné mentální výbavě (defensive mindset) neboli o mentální a emocionální připravenosti a ochotě bránit svůj život nebo život jimi chráněných osob smrtelnou silou (Eimer, 2010). Jejich doktrína je založena na přesvědčení, že v okamžiku útoku násilníka na něčí právo žít, pachatel zároveň ztrácí to své. Jako jeden z dalších subjektivních obranných mechanismů, které mohou zvyšovat riziko následné psychické újmy a blokovat schopnost jedince vypořádat se s deliktem, je peritraumatická disociace. Jedná se například o derealizaci, depersonalizaci, odštěpení emocionality nebo citlivosti na bolestivé podněty apod. Vliv výskytu tohoto sebezáchovného mechanismu psychiky (viz kapitola 4.1) vůči nepřijatelným obsahům (resp. ochranného rozpojení původně propojených psychických procesů – vnímání, myšlení, emocí) v průběhu traumatické události na PTSP byl potvrzen již mnohými autory (např. Birmes et al., 2003). Naposledy byl stvrzen i v situacích přírodních katastrof kolektivem odborníků okolo italského psychologa G. Crapara, kteří ve své studii posttraumatických stresových symptomů u 287 obětí záplav detekovali peritraumatickou disociaci a alexithymii57 jako signifikantní prediktor rozvoje PTSP (Craparo et al., 2014). Disociace bývá adekvátní v akutní fázi vyrovnávání s nadlimitní zátěží, tzn. bezprostředně po deliktu, kdy se jí psychika brání opětovným vzpomínkám na delikt. Pokud přetrvává například ve formě tělesných paréz, spazmů, senzorických obtíží apod., může být bez znalosti osobní traumatické anamnézy pacienta dlouhou dobu mylně symptomaticky léčena. Signifikantní obvykle bývá neúspěšnost této léčby či zjištěné fyziologické nelogičnosti (např. proklamovaná porucha citlivosti v končetině neodpovídá její inervaci – bolest vystřeluje z levé ruky do pravé nohy). Manifestovaný a mnohdy zdánlivý posttraumatický cynismus se týká obětí, které se obávají projevit své pravé pocity, předstírají lhostejnost a stylizují se do role siláků, jež nic nevyvede z míry. Jedná se o pózu, v lepším případě o dočasnou obrannou strategii, po které následuje emocionální prolomení. Emocionálně nabité podněty a situace obvykle u každého jedince spouštějí silné citové pohnutí. Cynický postoj jen oddaluje a komplikuje vyrovnávání oběti s vlastní viktimizací, nehledě na překvapení okolí, které si nedokáže takové chování vysvětlit. Oběť se svým přístupem může negativně měnit v očích ostatních, zvláště pokud jsou její projevy labilní, což jí nepoučené okolí může negativně zrcadlit. Blízcí též mohou okázalou sílu oběti mylně přičítat jejímu konečnému přijetí trestného činu a přestat na ni brát větší ohledy.
57
Alexithymie (a – alfa primativum vyjadřuje řecký zápor, ř. lego – čtu, ř. thymos – emoce) je neschopnost identifikovat, resp. „číst“ vlastní emoce, správně je popsat a hodnotit. Tito lidé ulpívají při popisu událostí na detailech vážících se k vnějším objektům, nikoli k vnitřním prožitkům, zaměňují emoce s orgánovými popisy (stěžují si na tělesné příznaky, kterými vyjadřují pocity, často se u nich vyskytují somatoformní poruchy).
——— 100 ———————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219839