Její rodiče měli statek plnej zvířectva. Přišli o něj v prvních dnech americký intervence, ačkoliv za to svinstvo tady mohl spíš Bundeswehr. Rodiče umřeli prvního února, de facto pár hodin potom, co nebe rozzářil atomovej výbuch kdesi na jihu. Moje tělo bojuje se zimnicí a potom horečkou a potom zase zimnicí několik dní a já chvílema blouzním, protože vidím najednou lidi, kteří už jsou mrtví a oni za mnou chodí a mluví se mnou a baví se se mnou o všem možným a já se s nima bavím nazpátek a vůbec mi nepřijde divný, že klábosím s mrtvolama. A ona mě zatím krmí nějakým rosolem, moje tělo to hltá jako šílené a já se zavřenýma očima prosím o další, ale ona už nemá a uklidňuje mě zase svým dotykem. Uplyne měsíc. Nebo tak nějak. Probudím se s jejím tělem vtištěným do mého a je to krásný pocit. Tak opojný, že okamžitě ucuknu. Probudím se znovu a uvědomuju si, že to byl sen. Je večer, poznávám to podle zapadajícího slunka, které prosvítá dřevěnými fošnami, jimiž někdo vyspravil vysklené okno. Jsem zabalenej v termodece a s hrůzou zjišťuju, že mám na sobě plínky. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219768
Tak takhle to nikdy ve filmech s vyměšováním lidí v bezvědomí nebylo. Kurva, taková ostuda. „Až se příště necháš pokousat,“ přivítá mě svým neskutečně božským úsměvem, když se odpotácím o patro níž do kuchyně, „dej mi prosím vědět předem.“ Sedí u stolu a při svíčce čte nějakou knihu, kterou určitě už musela číst mnohokrát. Je starší než já, ne o moc, ale těch posledních šest let ji vehnalo do tváře tolik vrásek, že vypadá na pětačtyřicet. Pro mě je ale pořád neskutečně krásná. „Pořád lepší než posledně, ne?“ usměju se na ni a dojdu šouravým krokem až k ní. Nechá se ode mě obejmout a políbit na tvář. Cítím, jak má studené tváře a z jejích krátkých vlasů stékají první šediny. Bože, tak mladá je. „To asi jo,“ přikývne. Sedíme proti sobě a srkáme polévku. Děkuju jí za to, že se o mě postarala a ona jen mávne rukou. Nechce vědět, co se stalo a já na tu svoji pitomost taky už radši nechci myslet. Snajpr na svojí věži neměl ani vrtulník, ani dron, ale vzal si s sebou uslintanýho čokla, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219768
o kterým jsem neměl ani páru. Pes vycvičenej k zabíjení, co mě kousnul do haksny, a co na tom, že jsem ho musel odprásknout jako… inu… jako psa. Rána se mi zanítila, mrazem se to posralo ještě víc a než jsem se nadál, sotva jsem chodil. Pušku jsem používal jako berli a pajdal jsem těch zbylých sto kilometrů českým podhůřím, než jsem skoro v bezvědomí vlezl na její statek a spíš po paměti zašmátral po jejích dveřích. „Ačkoliv z tý kulky v hlavě ses dostal mnohem rychlejš,“ řekne, zatímco srká polívku. „To víš, byl jsem mladej a hrál jsem si na Wolverina,“ odpovím a usrknu taky. Nemá páru, o čem mluvím. To vidím a hned si nadávám do pitomců. Víš toho o ní tolik, tak proč nepřemejšlíš, koni? Komiks nikdy nedržela v ruce, možná leda tak Medvídka Pú nebo Čtyřlístek v mateřský školce. Později večer sedíme v jejím pokoji, já zachumlaný v dece a drkotám zuby, ona ve svém houpacím křesle, na klíně položenou jinou knihu, ale oči má upřené skrz dřevěné plaňky v okně do dáli. Vím, že je myšlenkama u svých dětí, které se narodily jen pár hodin předtím, než jsme na konci ledna 2014 čuměli všichni na nebeskou klenbu. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219768