bulharští bogomilci, kataři, valdenští, příslušníci Jednoty bratrské, švýcarští tzv. novokřtěnci, američtí huterité atd. Všechny tyto příslušníky náboženských hnutí Pitter pokládal za „komunisty“ spíš než kohokoli ze svých současníků, kteří se takto označovali sami: „V Kristu já spatřuji největšího revolucionáře a odpůrce kapitalismu, jaký kdy existoval.“ 122 Chtěl se projevovat politicky, ovlivňovat veřejné dění, avšak mimo řád politických a církevních organizací. Nechtěl přemlouvat veřejnost, aby se ztotožnila s jeho programem (jako to dělají politici), ale prosazovat „účinnou vstřícnost vůči bližnímu“ 123 a získávat sympatizanty silou příkladu. Netoužil po světské vládě, ale po všeobecné duchovní proměně. Představoval si, že nové hnutí vytvoří síť místních organizací (říkal jim kroužky) po celé republice. Ty budou vyvíjet náboženskou, sociální a obrodnou činnost, kterou se začlení do celoevropsky propojené sítě hnutí. Vlastní duchovní vedení v Praze zůstane dál, jako dosud, úzkému kruhu Nového Jeruzaléma. Nová organizace, na rozdíl od předchozích, kladla velký důraz na mezinárodní spolupráci. Pitter se opíral o příklady náboženských komun, které zblízka poznal na svých cestách po Evropě. Přál si navazovat na Náboženskou obec Bruder Neuhof, kterou v německé Fuldě založil a vedl spisovatel křesťansko-komunistického světonázoru Eberhard Arnold (pečoval o patnáct dětí, vydával vlastní časopis atd.). Inspirací mu byla také kvakerská obec, kterou v Neu Sonnefeldu vedl Hans Klassen, nebo waidhofenská obec v Dolním Rakousku, která se zrodila z ideálů německého hnutí Wandervogel, hlásajícího návrat k přírodě v duchu woodcraftu. M anifest a program nového hnutí nechal Pitter vytisknout v nákladu deseti tisíc kusů a rozeslal ho významným československým osobnostem, redakcím, kulturním institucím Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219664
a podobně. Ohlas byl vlažný: přihlásilo se jen 76 nových členů a žádná známá jména mezi nimi nebyla. Přesto se činnost rychle rozběhla. Hnutí nově „zastřešilo“ Pittrovy přednášky v Praze i v jiných městech, společná biblická shromáždění konaná v pražském Husově domě atd. Ještě častěji než dřív začali do republiky jezdit hosté z ciziny: britští kvakeři, němečtí protestanti, křesťan z Číny. Bylo zřejmé, že nový střet s institucemi je při takovém tempu a záběru činnosti jenom otázkou času. Jako důvod k zastavení Hnutí pro křesťanský komunismus si úřady (ruku v ruce ministerstva obrany a vnitra) nakonec vybraly nejslabší článek jeho činnosti: podporu odpíračů vojenské služby. Výsledkem domovních prohlídek u Pittra, M oudré a Bulgakova byl nález obálky, která obsahovala stovky odpovědí odpíračů z celé republiky na Pittrovu výzvu zahájit společnou výměnu názorů. Tentokrát to bylo horší než dřívější stíhání pro různé Pittrovy prostořekosti: delikt, označený státními orgány za podporu a propagaci hnutí s protistátním obsahem, znamenal nový soud a pětiměsíční trest odnětí svobody. Z těchto pěti měsíců samovazby si Pitter nakonec, po mnoha odkladech, v roce 1931 mezi politickými vězni na Pankráci odseděl dva, zbytek smazala amnestie. Tuto skutečnost později přiznával, příliš často a rád o ní však nemluvil. V duchovním smyslu se sice nepovažoval za poraženého, přesto odsouzení podle všeho pokládal za malou kaňku v životopise. Rozbouřit veřejné mínění vlastním případem, tak jako se to několikrát podařilo Gándhímu, se mu nepovedlo. K jeho nechuti o této věci mluvit zřejmě přispělo i to, že policejní prezidium v září 1928 Hnutí pro mezinárodní smír zakázalo; o pět let později bylo hnutí rozpuštěno definitivně. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219664
Byl to dosud nejtvrdší zásah státní moci proti Pittrovým pacifistickým aktivitám – a zpočátku se zdálo, že postihne i další jeho činnosti: policie postupně iniciovala zákaz Pittrových přednášek na Staroměstském náměstí i v tamním kostele svatého M ikuláše a k zákazu vydávání Sbratření nedošlo jen proto, že Pitter vydavatelské oprávnění rychle převedl na Pavlu M oudrou. Velká část kontaktů s cizinou byla přerušena; Pitter s organizacemi Hnutí v cizině komunikoval pouze prostřednictvím zvláštního bulletinu, psaného v němčině. Spolu s ostatními členy si zvykl i na to, že bude-li napříště chtít promluvit k obecenstvu, musí za ním vyjet z Prahy. K zániku hnutí došlo vcelku bez povšimnutí veřejnosti. Zřejmě jediným veřejným představitelem, který se za Pittra a jeho lidi postavil, byl (v říjnu 1928 v Křesťanské revui) Emanuel Rádl. Připomněl, že hnutí bylo jediným pacifistickým spolkem v ČSR, který pracoval nezávisle na vládě. Připustil určitou vágnost jeho protiválečného postoje, „kdesi na pomezí mezi theosofií a křesťanstvím, jak je chápal Tolstoj.“ Dal také najevo, že jeho vlastní světonázorová pozice je jinde. Zároveň však Pittrovi přiznal, že „odpor proti válce a odpor proti vojenské službě jsou nejvážnějšími problémy křesťanskými“.124 A že by tedy v tom ohledu křesťan jakéhokoli zaměření měl k Pittrovu úsilí cítit sympatii. Nestalo se: jedinou organizací, která vyjádřila veřejný protest proti rozpuštění Hnutí za křesťanský komunismus, byla ateistická Volná myšlenka. Až do konce první republiky potom policie sledovala Pittrovu činnost pozorným a kritickým okem. Ještě v červnu 1937 byl Pitter v důvěrné zprávě prezidiu ministerstva vnitra jmenován jako osoba nespolehlivá, jejíž aktivity směřují proti brannosti národa.125
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219664