Spravedlnost nepatří jen soudům. Každý, kdo má ve společnosti nějaké postavení a rozhoduje o záležitostech dotýkajících se ostatních, nutně musí být spravedlivý (a musí se od něj spravedlnost požadovat). Spravedlnost se řídí řádem, ale zároveň je přirozeným principem, je to vlastně snaha o pořádek ve vztazích. K tomu patří i milosrdnost, tedy odpouštění, zvláště drobných a neúmyslných selhání. Spravedlnost vychází z principu rovnováhy (trest je rovnováhou v poškození, aby pomsta byla zbytečná, není to jenom relativistické odstrašování od zločinů). Relativismus postrádá skutečnou spravedlnost, nahrazuje ji rovností, která ovšem spravedlivá být nemusí. Rovnost je spravedlivá jen tenkrát, když ji obsahuje řád. Spravedlnost nutně vyžaduje pravdu jako podklad ke spravedlivému jednání. Důležitý je vztah k pravdě a ucelené pravdivé vyjadřování (nezatajování). Pravda je kladný prvek společenské evoluce. Bez pravdy není správného rozhodování. Aby se pravda zjistila v prostředí nedokonalých lidí, je zapotřebí především otevřenost informací a svoboda jejich šíření. Lež a vědomá redukce skutečnosti chce, aby se člověk choval jinak než podle pravdy. Lež vyžaduje nesvobodu, ideologická korektnost je počátkem špatného řešení. Pravda a spravedlnost jsou přirozené, vyjadřují realitu světa a dávají věci do pořádku. Nepravda a nespravedlnost (obvykle obsažená v nějaké propagandě) jsou vzpourou lidského rozumu proti přirozenosti. Skromnost je opakem hédonismu. Neznamená to křečovité omezování, ale je výrazem moudrosti. Věci, které jsou nadbytečné, nejsou nutné. Je zapotřebí dobrovolné skromnosti, je zapotřebí šetřit zdroji a zachovat přírodu. Je zapotřebí žít kvalitně, ale skromně. Skromnost je ovšem jen materiální záležitostí, duchovní a kulturní život být skromný nemusí. Skromnost je jediná cesta ke kontinuitě lidstva i přírody. Jednota má organický význam. Schopnost jednoty je ctnost a je založena na úctě. Bez ní prakticky nemůže existovat společnost. Nelze se tříštit do mnoha znesvářených směrů, neustále se štěpit a separovat. Separace a neschopnost jednoty je známka „odloučení“. Mohou existovat společenstva s vysokou mírou rozrůzněnosti kulturní i rasové, která jsou jednotná v zásadních věcech fungování společnosti, sounáležitosti, solidarity a věrnosti. Vysoká míra tolerance je možná, pouze když základní prvky jednotu cítí a měřítkem tolerance je věrnost vzájemná i věrnost k celku. Dočasná jednota vzniklá ze společných cílů se může snadno rozpadnout, když se cíle změní. V zásadních věcech týkajících se domova musí být trvalá jednota. K tomu je potřebné, aby byly podstatné cíle jasné a jednota se dosáhla v názoru na jejich potřebnost. Pokud je cílem domov, od 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219633
kterého se neuhýbá, není důvodu, aby se jednota tříštila alespoň v názoru na jeho zachování a zdokonalování. Jednotu nelze zneužívat k jiným cílům, než si přejí prvky jednotu tvořící. Prvky musí mít svobodu rozhodování, důležitá je rovnost v rozhodovacím procesu.
Prvky konkrétního politického uspořádání Práva Práva vytvářejí hlavní podmínky pro tvorbu domova. Pro návrat k domovu je nutno poopravit stávající pohled na práva. Je nutno převzít konzervativní pohled na práva taková, jaká byla v minulosti osvědčena, pro zachování života a civilizace, odmítnutí expanze. Konzervativní pohled na práva uznává dvojí zdroj práv: jsou to práva vydržená nebo zděděná (odvozená od principu kontinuity) a práva nabytá v rovnováze práv a povinností, získaná výměnou za vykonanou povinnost (odvozená od principu rovnováhy). Jiná práva je nutno považovat za neoprávněná, nebo jen za pouhá přání. To neznamená, že nemůže někdo dostat něco, co si nezasloužil, ale potom je to jen altruismus. Jakýkoliv altruismus není možné počítat jako právo. Práva vyplývají hlavně z vydržených práv lidí v domově sídlících. Jakýkoliv zásah do vydržených práv je agrese (bod 4 NH), která je nepřijatelná. Vydržená práva vyplývají z principu kontinuity a mají přednost před jinými právy, které nejsou ničím podloženy. Nová práva si musí občané vydobýt dlouhodobou angažovaností, tedy snahou, prací. Například práva pracujících dnes už můžeme považovat za dědičná (vydržená), protože byla vydobyta dlouhodobým úsilím, vyzkoušena praxí a dostala se do souladu s řádem hlavně proto, že protihodnotou jsou povinnosti. Taktéž nelze uznat nějakou expanzi, tedy rozšiřování jedné kultury na úkor druhé. To je zásah do vydržených práv. Kolonizace je legitimní pouze při osídlování neobydlených území. Jsou to především práva domácího obyvatelstva, která můžeme považovat za vydržená. Tato práva jsou nadřazena právům jiným, která proti nim liberální a socialističtí humanisté mnohdy stavějí do protikladu. Domácí obyvatelstvo má tedy právo na celou svoji kulturu a technickou civilizaci, kterou vytvořili předkové. Proto nemá nějakou povinnost přijímat automaticky cizí migranty nebo pracovníky a dávat jim práva shodná s domácím obyvatelstvem. Slyšel jsem názor, že planeta patří lidstvu, a tím pádem že my na svoje území právo nemáme, protože také patří lidstvu. To je nepřípustný komunistický názor, potom bych neměl právo ani na svoji zahradu a kdokoliv by mi mohl mluvit do jejího obhospodařování. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219633
Míra tolerance se tedy určuje požadavkem sounáležitosti, především věrnosti domovu, pro přistěhovalce mírou věrnosti novému domovu. Ty cizí prvky, které sounáležitost nenarušují, jsou přijatelné. Mohou být příslušníci jiných křesťanských církví než katolické nevěrní českému státu? Nemají důvod být nevěrní. Budou věrni muslimové? V konfliktu s jakýmkoliv muslimským prvkem věrnost opustí, protože muslimské politické náboženství107 jim nařizuje bojovat za prosazení práva šaría a vést džihád. Přesto je možno určité množství „nevěrných“ prvků akceptovat, příliš mnoho by ovšem mohlo být zatěžující. Většina etnických konfliktů vznikla následkem expanze jednoho etnika do oblasti druhého. Tato expanze byla buď podporována mocí, nebo podpořena netečností původního obyvatelstva a jeho neschopností bránit svou kulturu. Není správné vydávat tuto netečnost a neschopnost za toleranci. Z obhajoby domácí kultury vychází i právo na vlast, které je ochranou proti případnému vyhánění z vlasti, byť třeba i pomocí peněz, výkupu majetků apod. (To se sice v minulosti dělo jako pomsta za válečné zločiny, ale nelze to mít jako příklad pro dnešek.) Práva domácího obyvatelstva jsou nejlépe zajištěna v oddělených obcích. I domácí menšiny by mohly mít svoje obce, kde by mohly realizovat svoji kulturu. Právo na práci považujeme za vydržené právo lidstva narušené technickým rozvojem, a pokud tržní společnost člověka nezaměstná, je zapotřebí, aby to učinily politické orgány (obec), třeba v rámci veřejných prací nebo obecního podnikání. To bychom si představovali jako krajní případ. Hlavní zabezpečení by měl mít člověk v rámci rodiny, společenství (třeba církve) nebo v obci. Mezi vydrženými právy je i právo na čisté ovzduší a celé životní prostředí. To měli naši předkové odjakživa. Takového práva je možno vzdát se snad jedině za nějakou náhradu. Proto je také legitimní, aby obyvatelé požadovali náhradu, když se v některém místě zhorší životní prostředí, třeba výstavbou dálnice nebo postavením průmyslového podniku. Není možno náhle a bez kompenzace někomu rušit jeho práva. Znečišťování prostředí považujeme za expanzi do zděděných práv. Proto také snahu po odstranění znečištění považujeme za obrodný proces práva domova. Tam, kde byla práva narušena, je legitimní jich opět, alespoň do určité doby, nabýt, nebo za ně získat přiměřenou náhradu. Samozřejmě, že tyto restituce nemohou jít donekonečna do minulosti. Uznáváme, že i revoluce, která nastolila nový řád, který se ujal a stal se přirozeným (rozšíření křesťanství, genocida polabských Slovanů, genocida Židů, odsun sudetských Němců, vytvoření izraelského státu na úkor Palestinců), byla součástí historie, kterou již nelze napravit a stálé napravování by bylo opět jen revolucí a přineslo by nová bezpráví. 107 Viz literatura 30
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219633