Amoris lætitia 154. Není zbytečné připomenout, že také v manželství se sexualita může stát zdrojem utrpení a manipulace. Proto musíme jasně zdůraznit, že „manželský styk vnucený jednomu z manželů bez ohledu na jeho stav a na jeho oprávněná přání není pravým projevem lásky a popírá i to, co od manželů právem vyžaduje mravní řád“.53 Samy úkony sexuálního spojení manželů odpovídají povaze sexuality chtěné Bohem, jsou-li „prováděny způsobem hodným člověka“.54 Proto svatý Pavel napomínal: „Nikdo ať v té věci nezkracuje a nepodvádí svého bratra“ (1 Sol 4,6). I když psal v době, ve které vládla patriarchální kultura, v níž žena byla považována za zcela podřízenou muži, přesto učil, že sexualita musí být otázka, o které spolu manželé hovoří: mluvil o možnosti odložení sexuálního života na určitou dobu, ale „po vzájemné dohodě“ (1 Kor 7,5). 155. Svatý Jan Pavel II. vyslovil velmi jemné varování, že muž a žena jsou „ohrožováni nenasytností“.55 Jsou totiž povoláni ke stále pevnějšímu spojení, ale hrozí nebezpečí, že budou chtít zrušit rozdíly a nezbytný odstup, který mezi nimi je. Každý z nich má svou vlastní a neopakovatelnou důstojnost. Když se to vzácné vzájemné patření jednoho druhému promění v nadvládu, „mění se podstatně struktura společenství v osobním vztahu“.56 V mentalitě nadvlády i ten, kdo ovládá
53 Pavel VI., Encyklika Humanae vitae (25. července 1968), 13: AAS 60 (1968), 489. 54 2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 49. 55 Katecheze (18. června 1980), 5: Insegnamenti III, 1 (1980), 1778. 56 Srov. Tamtéž, 6.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219630
iv. Láska v manželství druhého, začne popírat svou důstojnost57 a nakonec se přestane „subjektivně ztotožňovat se svým tělem“,58 protože ho zbavuje jakéhokoli významu. Prožívá sex jako únik od sebe samého a rezignuje na krásu tohoto spojení. 156. Je důležité mít jasno v odmítnutí jakékoli formy sexuální podřízenosti. Proto je vhodné varovat se jakékoli nesprávné interpretace textu z listu Efesanům, kde se vyžaduje, aby „ženy [byly podřízeny] svým mužům“ (Ef 5,22). Svatý Pavel se zde vyjadřuje v kulturních kategoriích své doby. My však nemůžeme přejímat tento kulturní háv, nýbrž zjevené poselství, které je v základu celého tohoto úryvku. Vraťme se k moudrému výkladu svatého Jana Pavla II.: „Láska vylučuje jakýkoliv druh podřízenosti, kvůli níž by se manželka stala služkou nebo otrokyní manžela. […] Společenství nebo jednota, kterou mají oba vytvářet skrze manželství, se uskutečňuje prostřednictvím vzájemného sebedarování, jež je zároveň vzájemnou podřízeností.“59 Proto je též řečeno, že „muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo“ (Ef 5,28). Biblický text ve skutečnosti vyzývá k překonání pohodlného individualismu a k životu ve vzájemnosti: „Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu“ (5,21). Mezi manželi toto vzájemné „podřízení se“ nabývá zvláštního významu a chápe se jako vzájemné patření jednoho druhému na základě svobodného rozhodnutí, které se vyznačuje vlastnostmi jako věrnost, úcta a starostlivost. Sexualita je neoddělitelně ve službě tohoto
57 Srov. Katecheze (30. července 1980), 1: Insegnamenti III, 2 (1980), 311. 58 Srov. Katecheze (8. dubna 1981), 3: Insegnamenti IV, 1 (1981), 904. 59 Katecheze (11. srpna 1982), 4: Insegnamenti V, 3 (1982), 205–206.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219630
Amoris lætitia manželského přátelství, protože směřuje k tomu, aby druhý mohl žít svůj život plně. 157. Ovšem odmítnutí deformací sexuality a erotiky by nás nikdy nemělo vést k jejich opovrhování nebo přezírání. Manželský ideál se nemůže utvářet jenom jako velkodušné a obětavé darování se, v němž se každý zříká všech osobních potřeb a stará se jen o to, aby prokazoval dobro druhému bez jakéhokoli zadostiučinění. Připomínáme, že pravá láska umí také od druhého přijímat, je schopná přijímat se jako zranitelná a potřebná, neodmítá přijímat s upřímnou a šťastnou vděčností tělesné projevy lásky v něžnosti, objetí, políbení a sexuálním spojení. Benedikt XVI. se v této souvislosti vyjádřil jasně: „Když člověk dychtí být pouze duchem a chce odmítat tělo jako určité dědictví živočišné povahy, pak duch i tělo ztrácejí důstojnost.“60 Proto „člověk nemůže žít výlučně v sestupné a dobropřejné lásce. Nemůže stále jen obdarovávat a musí také přijímat. Kdo chce darovat lásku, musí také sám lásku přijímat jako dar.“61 To v každém případě znamená, že si člověk musí připomínat, jak křehká je lidská rovnováha, že zůstává stále něco, co se brání, aby bylo zlidštěno, a co v jakékoli chvíli může znovu „propuknout“ a uvolnit ty nejprimitivnější a sobecké sklony.
60 Encyklika Deus caritas est (25. prosince 2005), 5: AAS 98 (2006), 221. 61 Tamtéž, 7.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219630