98
Delší předmluva ke kratším promluvám
území dnešního Německa. Pasovské knížectví tím bylo rozděleno mezi toskánského a bavorského kurfiřta. Thun protestuje, ale dostává odstupné s tím, že se může usadit, kde chce. Po hádce s bavorským ministrem Montgelasem Pasov opouští a už se sem nikdy nevrátí. Hrabě odmítal uznat nastalé změny. Proto udělil plnou moc svému generálnímu vikáři Auerspergovi a duchovnímu radovi, biskupské funkce svěřil světícímu biskupovi Karlu Kajetánovi Gaisruckovi. Později Pasov opouští i generální vikář, také Gaisruck odchází v roce 1818 do Milána a duchovní záležitosti v Pasově řeší duchovní rada. Thun v roce 1819 nabídl Svatému stolci svou rezignaci, ta však nikdy nebyla uznána. Po delším váhání se vrací do Čech, do Prahy, ale stále, vlastně až do své smrti, bude tajně doufat v to, co se mu již nesplní: že se bude moci vrátit do Pasova a zpět do své funkce. Hrabě svůj pobyt v Praze chápal jako exil a nucené vyhnanství. Proto si svou usedlost Cibulku koupil za 112 000 zlatých až v roce 1817. Tam se usadil a zařídil si ji tak, aby mu co nejvíce připomínala jeho Pasov. V přilehlém parku můžeme proto dodnes spatřit krajinné prvky, jak se nacházely v dnes již neexistující biskupské zahradě v Pasově. Dne 9. června 1824 jej na Cibulce navštívil císař František I. s chotí Karolínou Augustou a korunním princem Ferdinandem I. Kromě Cibulky se hrabě zdržoval ještě v paláci na rohu dnešní Národní třídy a Jungmannovy ulice. I na svém novém působišti si hrabě již záhy získal náklonnost Pražanů. Štědře přispíval na údržbu Malostranského hřbitova a na stavbu kostela Nejsvětější Trojice, oblíbil si slavnost Majáles, pořádanou právě na tomto místě a nyní znovu obnovenou Sdružením pro záchranu Malostranského hřbitova. Po vleklé nemoci Leopold zemřel podle údajů v libocké matrice 22. října 1826 ve věku 79 let. Jeho náhrobek si můžeme ještě dnes prohlédnout na Malostranském hřbitově v Praze na Smíchově, kde si výslovně přál být pohřben. Když se tam vypravíme, spatříme klečícího a modlícího se biskupa Leopolda s pohledem upřeným na přilehlý kostel Nejsvětější Trojice. Nejde si nevšimnout, že socha jako by vyjadřovala svým postojem smutek, snad i tichý vzdor a šlechtickou hrdost spolu s pocitem vyhnanství, ale i nadějí hraběte na to, že se vše zase jednou obrátí k dobrému. Litinový náhrobek objednal příbuzný Josef Matthias Thun-Hohenstein (1794–1868), který byl v českých kruzích známý díky své znalosti češtiny a který přeložil Rukopis královédvorský do němčiny. Dílo navržené Josefem Bergerem a zhotovené Václavem Prachnerem patří k nejpozoruhodnějším a nejvýznamnějším funerálním plastikám své doby.198 198 K životě knížete Leopolda Leonharda Thun-Hohensteina srov.: August Leidl: „Leopold Graf von Thun“. Neue Deutsche Biographie 14 (1985), s. 294n. Online [http://www.deutsche-biographie.de /ppn133047687.html] (15. 4. 2015); Adam Hnojil: Náhrobek Leopolda Leonharda Thun-Hohensteina. Praha: Občanské sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova, 2013; Hedvika Kuchařová – Gabriela Kalinová: Významné osobnosti duchovního světa na Malostranském hřbitově. Praha: Občanské sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova, 2011, s. 11. Záznam o jeho křtu v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze: AMP (Archiv hl. m. Prahy): Fara – Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, matrika narozených 1730–1765. Signatura MIK N8. Pag. 129. Online: [http://amp.bach
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219549
Delší předmluva ke kratším promluvám
99
Při výběru tohoto kázání jsme sice sledovali prvotní cíl otisknout zde německou promluvu o sv. Tomáši Akvinském. Kázání však nabývá na hodnotě i tím, že přispívá dalším kouskem do obrazu života hraběte Leopolda, známého už spíše jen jako důstojného pána, který se po odchodu z Pasova jako vysoký církevní hodnostář a jako šlechtic usadil v Praze. Tento tisk je ostatně zajímavý ještě z jiného důvodu, a tím je doba vydání promluvy. Otec Krolop píše svůj dedikační dopis v březnu roku 1761 a tvrdí, že kázání věnuje mladému hraběti k jeho čtrnáctinám. Prozíravý duchovní tak možná věděl, že kázání vyjde až později a psal dedikaci s ročním předstihem, aby pak čtrnáctiletému oslavenci mohl tisk předat. Kdy promluva skutečně vyšla, se z tisku nedá určit, protože udává pouze data konání promluvy a napsání dedikace. Je tedy možné, že se tak stalo až později během roku 1761 nebo počátkem roku následujícího. V dedikačním dopise se nachází ještě jedna zajímavost, která nás zavede tentokrát do univerzitního prostředí: […] unsere dermahlen glorreichst herrschende Monarchin/ das grosse Licht der Englischen Lehre Thomä nicht ferner unter der geheimen HausMetzen umhülter zu wissen geruhen wollten/ sondern auf die hohen Lehr-Schulen ihrer Pragerischen und Ollmützer Universität zu erheben/ allergnädigst zu ordnen sich haben belieben lassen. (Krolop, A2v) […naše slavná panovnice, která nechtěla, aby Tomášovo učení stálo v koutě, nýbrž ráčila milostivě nechat nařídit, aby bylo povýšeno na vysoké školy Pražské a Olomoucké univerzity.] Otec Benedikt zde naráží na vládu Marie Terezie a její výrazné reformy univerzitního školství, jež tehdy na obou zmiňovaných univerzitách bylo v rukou jezuitů, tj. na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a v Olomouci. Cílem reforem bylo zvýšit státní dozor nad univerzitním studiem. Navíc se jedná o léta před zrušením jezuitského řádu (1773), jehož vliv byl tehdy stále více potlačován. V Praze se v letech 1654–1740 studenti mohli na studium teologie přihlásit až po úspěšném absolvování filozofického kurzu. Potom je čekaly čtyři ročníky studia. Dogmatika přitom tvořila hlavní jádro a říkalo se jí tehdy scholastická nebo spekulativní teologie. Ta se již od začátku století nevyučovala podle spisů Petra Lombardského, ale podle svatého Tomáše Akvinského, ovšem v podání a pojetí jezuitů, a obor vyučovali dva profesoři. Již v roce 1743 vybídla císařovna k reformě školství a v roce 1746 proto byla založena univerzitní komise, která měla reformy na starosti. Předsedou byl .cz/pragapublica/permalink;jsessionid=95AD44F394067CE77846DCF2A8D722CC?xid=D2DEC287 F20C4B359F0665C21BEB732D] (21. 8. 2014). Záznam o jeho úmrtí: AMP (Archiv hl. m. Prahy) LBC Z 10, LBC 1813–1855; Matricula Mortuorum Parochiae Libocensis [http://amp.bach.cz/pragapublica /permalink?xid=087A97796C784521854C5129D4B58123&scan=54].
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219549
100
Delší předmluva ke kratším promluvám
Jan Arnošt Schaffgotsch, tehdejší nejvyšší purkrabí. Státní správa pronikala do školství stále více a navíc byly školské reformy v té době spojeny se sílící protijezuitskou frontou. Kromě jiných změn týkajících se správy, zavádění zkoušek apod. bylo v roce 1752 nařízeno rozšíření učebních obsahů a byly zřízeny i nové katedry (např. patristika, liturgie apod.). V 60. letech 18. století potom došlo k převratným správním reformám, které měnily i obraz univerzity. Aby se podnítil rozkvět vědy, byly prakticky zdvojnásobeny dvě hlavní katedry, takže ke dvěma stávajícím profesorům z Tovaryšstva Ježíšova měli přibýt další dva, jmenovitě augustinián Cosmas Schmalfuss a dominikán Norbert Göpfert (Köpfert). „Zcela srovnatelným průlomem se stalo i obsazení nových kateder na filozofii laiky, či na teologii nečleny řádu Tovaryšstva Ježíšova příslušníky řádu augustiniánského a dominikánského.“199 Dvorský dekret ze dne 29. dubna 1761 zprostil dominikány povinné přísahy na Neposkvrněné početí Panny Marie a „pověstnou první vlaštovkou byl člen kazatelského řádu Norbert Köpfert, jenž se ujal stolice tomistické teologie, oboru dosud na Univerzitě Karlo-Ferdinandově nebývalého.“200 Jak příslušník augustiniánů, tak i dominikánský bratr měli potom ve spekulativní teologii postupovat podle své řádové tradice, první podle svatého Augustina, druhý podle svatého Tomáše Akvinského. Směr, který oba dva zastupovali, se nazýval Schola Augustiniano-Thomistica, oba dva profesoři byli jmenováni v roce 1760, ale schola byla otevřena prakticky až o rok později po Velikonocích 1761 kvůli průtahům a nevoli jezuitů. Námitky jezuité vznášeli zejména proti dominikánovi Göpfertovi (Köpfertovi), protože ten nemohl složit přísahu na Neposkvrněné Početí Panny Marie založenou v roce 1650, jelikož byla v rozporu s učením Tomáše Akvinského, na něž byl vázán. Císařská vláda však zmíněným dekretem dominikána od přísahy dispenzovala a svou vůli nakonec prosadila. Zasloužila se i o to, aby nová schola měla dostatek posluchačů. V Olomouci situace vypadala obdobně, i když podle všeho nově příchozí vyučující nemuseli snášet ústrky jezuitů, jako tomu bylo v Praze. I zde rezoluce Marie Terezie z 16. října 1746 zasáhla reformami do univerzitního školství a také zde pro teologickou fakultu bylo následkem, že teologii mají vyučovat nejen příslušníci jezuitského řádu, ale všichni ti, kdo splňují stanovené podmínky. Kolem roku 1759 se formuje záměr, že mají být otevřeny teologické katedry, které neučí jen podle jezuitského soariovského systému, ale též podle svatého Augustina a Tomáše Akvinského. O výuku na těchto katedrách se ochotně hlásili premonstráti, augustiniáni i olomoučtí dominikáni. Císařovna jmenovala tehdy premonstrátského kněze Purkinieho pro augustiniánskou 199 Karel Beránek – Ivana Čornejová et al.: Dějiny Univerzity Karlovy 1348–1990. Edd. František Kavka – Josef Petráň, sv. II. 1622–1802. Praha: Karolinum, 1995, s. 49. 200 Ibid.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219549