98
Definiční pole reportáže Pojem reportáž je odvozen z latinského slova reporto, které znamená „odnáším, donáším“, a francouzského reportage, označujícího do druhé poloviny 19. století publicistickou zprávu.265 Tento žánr patří vedle fejetonu a eseje k nejvíce autorským formám ve světě žurnalistiky. Dějiny reportáže jako žánrové konvence jsou přehlídkou tvůrčích individualit. Reportáž patří k formám (kromě již výše zmíněného fejetonu a eseje), k nimž se ráda hlásí jak žurnalistika, tak literární věda. Mediální teoretici v ní spatřují jeden z publicistických žánrů, literární teoretici pak hraniční, velmi synkretickou publicisticko-literární formu. Definici nalezneme ve dvou základních polských terminologických příručkách z obou o blastí (Slovník literárních termínů, Slovník mediální terminologie), což svědčí o stabilní pozici této formy v obou komunikačně zaměřených disciplínách. První slovník nabízí heslo, jehož autorem je Janusz Sławiński, definující „reportáž jako publicisticko-literární žánr, k němuž řadíme díla informující o událostech, jichž byl autor přímým svědkem nebo účastníkem“.266 Autor hesla označil za prostor, v němž se žánr reportáže formoval, masmédia druhé poloviny 19. století (zprávy z cest, dopisy, deníky a paměti). Povšiml si také vzájemného působení reportáže a románové a novelistické prózy v oblasti narativních technik. Na pohraničí beletrie pak situoval typy reportáže spojující autenticitu vycházející z pramenů s fiktivní narací, psychologickými charakteristikami hrdinů a rozsáhlým komentářem vypravěče. Slovní mediální terminologie představuje v definici Kazimierze Wolného-Zmorzyńského a Andrzeje Kaliszewského reportáž jako „publicistický žánr objevující se v tisku, rozhlasu a televizi (…), jehož hlavním úkolem je představovat skutečnost prostřednictvím reportéra vystupujícího v reportáži v roli svědka prezentovaných událostí, pozorovatele, rekonstruující osoby nebo posluchače“.267 Autoři, na rozdíl od předchozí dwudziestolecia międzywojennego, Lublin 1971; Piechota, Magdalena: Jaka Ameryka? Polscy reportażyści dwudziestolecia międzywojennego o Stanach Zjednoczonych, Lublin 2002; Bauer, Zbigniew: Problem intermedialności reportażu międzywojennego, in: Reportaż w dwudziestoleciu mię dzywojennym, eds. M. Piechota a K. Stępnik, Lublin 2004, s. 41–52; Woźniakiewicz-Dzia dosz, Maria: O literackości reportażu, in: Reportaż w dwudziestoleciu międzywojennym, op. cit., s. 93–101. 265 Srov. Litwin, Jadwiga: Język i styl polskiego reportażu, Rzeszów 1989, s. 6; Wojtak, Maria: Gatun ki prasowe, Lublin 2004, s. 268; Wolny-Zmorzyński, Kazimierz – Kaliszewski, Andrzej – Furman, Wojciech: Gatunki dziennikarskie. Teoria, praktyka, język, Warszawa 2006, s. 56. 266 Heslo Reportaż, in: Słownik terminów literackich, ed. J. Sławiński, Wrocław 1988, s. 431. 267 Heslo Reportaż, in: Słownik terminologii medialnej, ed. W. Pisarek, Kraków 2006, s. 186.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219548
99
definice, kategoricky odmítají možnost literární fikce a zdůrazňují právní odpovědnost reportéra za pravdivost předávaných informací. Upozorňují na dva typy definovaného žánru, narativní a problémový.268 Úspěšnost naplnění obou forem záleží na tvůrčích schopnostech reportéra, který musí co nejvěrněji popsat skutečnost. Zohledníme-li oba zmíněné přístupy, ale také další, s nimiž se setkáváme v odborné literatuře, musí pokus o obecnější definici obsahovat především tyto prvky žánrové identity: reportáž je faktografickou, dokumentární výpovědí o aktuálně důležitých tématech a vzniká v přímém kontaktu s danou tematikou. Tato definice však platí i pro jiné publicistické informační žánry, takže je nutné připojit ještě další dva typické distinktivní rysy reportáže: subjektivitu a možnost uměleckého zpracování. Druhý prvek poukazuje na výrazné autorské zaměření reportáže, viditelné zejména v případě tzv. literárních nebo šířeji uměleckých forem (literární reportáž, filmový a televizní dokument). Subjektivita se projevuje také v autorském přístupu ke sběru materiálu, výběru informací či přítomnosti subjektu ve stvořeném díle (závislém na mediálním obraze reportéra). Stvořenost a estetizace reportáže mají různé odstíny, rozpjaté mezi reportáží přísně uměleckou (literární reportáž, feature v rádiu, televizní a filmový dokument) a užitkovou reportážní zprávou, jíž se v tisku říká feature (ve zcela jiném významu než v rozhlase). Díla blízká umělecké sféře využívají obraznost, metaforizaci a symboliku vlastní beletrii, rozhlasové hře nebo filmům. Oblast, v níž se reportáž pohybuje, můžeme vymezit několika hraničními body: umělecké dílo, feature jako užitková a stricte publicistická reportáž, a různé newsy a zprávy – zejména pak breaking news. Když se na tyto „souřadnice“ podíváme, pochopíme, jak rozdílné funkce mohou plnit sdělení, která se k nim blíží, a jak rozdílný obraz světa mohou podávat. Breaking news nutí k zapojení pozornosti, poetika „křiku“ (barevnost, způsob formulace, kompozice, střih) vnucuje recipientovi výjimečnost popisovaného fragmentu světa, vytrhuje jej z kontextu a nechává nás nahlížet na svět „probíhající“.269 Reportáž, zejména ve své umělecké či úžeji literární podobě, je protikladem tohoto přístupu. Nenutí, ale vyzývá k soustředění pozornosti a využívá poetiku mistrné kompozice. 268 Stejné rozdělení navrhuje spoluautor hesla ve své knize: Wolny-Zmorzyński, Kazimierz: Reportaż – jak go napisać?, Warszawa 2004. 269 Viz Bauer, Zbigniew: Dziennikarstwo wobec nowych mediów: historia, teoria, praktyka, Kraków 2009, s. 346–350. Určitým bulvárním využitím těchto postupů je polský časopis Reporter, jenž se prezentuje jako „nejlepší kriminální magazín v Polsku“. Viz http://www.e-reporter.pl/ [online, cit. 21. 03. 2015].
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219548
100
Posiluje empatii a povzbuzuje představivost. Nabízí promyšlenou a na obrazech založenou vizi světa. V souvislosti s obrazností v reportáži zdůrazněme, že mezi publicistickými formami je zejména tento žánr předurčen k otevírání asociativního a tvůrčího prostoru.270 Na pozadí informačních forem se odlišuje přesahem od pouhého souboru faktů a pouhé zprávy směrem k lidskému dokumentu, jak to inspirován Emilem Zolou popsal Michał Głowiński.271 Reportér vstupuje do světa, který nezná, ale v protikladu ke zprávaři se nemůže soustředit jen na čistě profesionálně chladné odpovědi na otázky: kdo, co, kde, kdy, jak, proč, odkud to víme a z jakého důvodu. Kdyby u nich skončil, bude sice z novinářského hlediska věrný faktům (dodrží „faktografický pakt“),272 ale nedosáhne úrovně metafory, která dodává zobrazenému světu jiný rozměr, než je ten čistě referenční. K takové proměně reportáže v univerzální výpověď přispívají rovněž mechanismy beletrizace, a v jejím rámci obraznosti. Rozdílnost ontologického rozměru poznávaného světa je dána výrazným autorským epistemologickým a axiologickým filtrem, který je ve zprávě žánrovým prohřeškem, ale v reportáži naopak znakem její originality a interpretační otevřenosti.
Definice reportáže jako synkretického žánru Pokusme se nyní definovat reportáž na základě dosavadních závěrů. První determinantou žánru zůstává stále jeho faktografický charakter, podpořený určitými postupy v kompoziční i stylistické vrstvě, které 270 Maria Wojtak chápe obraznost jako jeden z distinktivních rysů reportáže a umisťuje ji i v názvu kapitoly, kterou jí věnovala: Reportaż. Informacja zobrazowana (Wojtak, Maria: Gatunki prasowe, op. cit., s. 268). 271 Głowiński, Michał: Dokument jako powieść, in: Narracje literackie i nieliterackie. Prace wybrane, t. II, Kraków 1997, s. 125. Jako kontrapunkt neformulovaný z perspektivy literárního vědce, ale mediálního teoretika, můžeme citovat názor Michała Szulczewského, který při promýšlení svébytných vlastností publicistické reportáže, tedy právě oné subjektivní, zdůraznil, že zpráva musí být obrazná: „Důležitou roli by zde měl hrát zejména obraz – nemusí to být jednoduchý odraz výřezu skutečnosti, ale měl by vyplývat z obecnějších společenských zákonů, měl by být vyjádřením lidské zkušenosti.“ (Szulczewski, Michał: Publicystyka. Problemy teorii i praktyki, Warszawa 1976, s. 103). Pod „obecnějšími společenskými zákony“ si máme představit mentalitu, životní styl, převládající systém hodnot, typických postojů, stereotypů a předsudků, které dohromady tvoří noetické schéma dané doby. Głowiński inspirovaný Zolou mluví o „lidském dokumentu“, zde se setkáváme s „vyjádřením lidské zkušenosti“. 272 Srov. Bauer, Zbigniew: Gatunki dziennikarskie, in: Dziennikarstwo i świat mediów. Nowa edycja, ed. Z. Bauer a E. Chudziński, Kraków 2010, s. 255–279.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219548