98
budov, oblečení a záměrně i médií. Magidová tak ve svém díle nepřímo zaujímá perspektivu života v médiích. Další příklady projektů, které se snaží pracovat se soukromou a veřejnou složkou všudypřítomných médií, najdeme v činnosti amerických Surveillance Camera Players a britských Guerrilla Geographers. Surveillance Camera Players (SCP) se zformovali v New Yorku v listopadu 1996 a jde o skupinku lidí, kteří záměrně předvádějí adaptace současných her na veřejnosti před bezpečnostními kamerami. Tím poskytují bezpečnostním pracovníkům trochu rozptýlení při dohlížení nad okolním prostředím.75 Skupina předvedla divadelní hry v několika městech v USA, ale i v Evropě (včetně Amsterodamu, Mnichova a Barcelony), a vydala knihu We Know You Are Watching (2006), ve které dokumentuje svou práci, zveřejňuje poziční dokumenty, exponáty a jiná pozoruhodná díla. Podobné skupiny ve Francii a Austrálii nepoužívají všudypřítomná média k přelstění kamerových systémů, nýbrž k jejich narušení, především aby zatvrzele vzdorovali instalaci a používání kamer na veřejných místech, jak uvádí web Surveillance Camera Players. Guerrilla Geographers směřují své aktivity spíš na samotné občany než na ty, kdo je sledují; jsou „angažovaní v angažování veřejnosti do malých kroužků a skupinek (…), aby podnítili úvahy a myšlení v souvislostech, provokovali veřejnost a zmírnili veřejný odpor ke geografii; to vše uskutečňují v malých skupinách za hranicemi veřejného prostoru“.76 Když se umělci pohybují veřejnými prostory, mají na sobě jasně viditelné bezpečnostní kamery (například připevněné k helmě) a konfrontují se s lidmi a místy kolem sebe, aby zvýšili povědomí o všeprostupující a útočné povaze kamerových systémů ve všedním životě. Všudypřítomnost a pronikavost médií vyvolává přízrak globální společnosti pod dohledem, v níž je (slovy badatele v oblasti médií a aktivisty Felixe Staldera) „vytváření, shromažďování a zpracování osobních údajů skoro všudypřítomným jevem“.77 Když David Lyon vymezuje oblast výzkumu sledování, podotýká, že „všechny společnosti, které jsou závislé na komunikačních a informačních techno75 76 77
http://www.notbored.org/the-scp.html http://guerrillageography.blogspot.cz http://felix.openflows.com/html/priv_surv.html
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219543
V n ě mé dií nen í ž i vota
99
logiích kvůli administrativním a kontrolním postupům, jsou společnostmi dohledu. Důsledky cítíme v běžném životě, který je sledován bedlivěji než kdykoli předtím v historii“ (2001: 1). Lyon definuje v pozdější práci sledování jako „soustředěnou, systematickou a rutinní pozornost zaměřenou na osobní data za účelem ovlivňování, managementu, ochrany a řízení“ (2007: 14). Říká, že myšlenka dohledu je přinejmenším velmi nejednoznačná a obsahuje prospěšné, ale i skryté významy, a zabývá se tím, co dohled dělá s lidmi – jak odlišně jednáme a jak odlišně se cítíme v určité situaci nebo na určitém místě, když víme (nebo předpokládáme), že naše chování může být monitorováno, zaznamenáváno, sledováno a pozorováno. Problém není, zda se při tom lidé cítí bezpečně, nebo naopak zda jim to zásadně zasahuje do soukromí. Dokonce ještě před rychlým rozšířením kamerových systémů po celém světě a v dostatečném předstihu před sofistikovaným profilováním uživatelů, které umožnili komerční poskytovatelé internetového připojení, si v osmdesátých letech 20. století povšiml David Altheide, že se lidé v přítomnosti skutečných nebo domnělých fotoaparátů a videokamer chovali podle toho, co Altheide nazval mediálním já (1984): stále si byli vědomi i pouhé možnosti zachycení v médiích. Podle Altheida je tato stylizace velmi performativní a učí se (nebo je nucená se učit) ustavičně se přizpůsobovat měnícím se mediovaným okolnostem. V podobném duchu předpověděl Lawrence Grossberg nový „každodenní svět života v médiích“ (1988: 389) prožívaný dennodenně v podmínkách masové orientace na všudypřítomná média. My všichni jsme už nějakou dobu herci v záběru bezpečnostních kamer.
KÁZEŇ, KONTROLA A PODEZÍRÁNÍ Když jsme vidět, naše chování se mění. Sledování má v této souvislosti mnoho podob – a je využíváno k mnoha účelům. Michel Foucault ve své významné práci Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení (2000 [1975]) rozšiřuje tento základní rys biologického nastavení člověka i na společnost a to, jak sama sebe organizuje kolem praktik a očekávání dohledu. Foucault přesvědčivě argumentuje, že společenské instituce – školy, armáda, továrny, úřady, nemocnice, ale i moderní rodina – jsou kázeňské mechanismy určené k pozorování
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219543
100
lidí a dohlížení nad nimi, mechanismy, jejichž cílem je vštípit poslušnost a konvenční paušální morálku. Foucault zpochybňuje to, co bychom předpokládali – že tuto specifickou funkci plní pouze vězení. To je podle něj jen specializované a výsostné místo realizace ukázněné a spořádané společnosti a ztělesňuje ideály „dohlížení a pozorování, jistoty a vědění, individualizace a totalizace, izolace a transparence“ (2000 [1975]): 344). Foucaultovo dílo je pro úvahy o životě v médiích důležité ze dvou důvodů. Zaprvé dává do souvislosti vznik disciplinární společnosti založené na nepřetržitém sledování a prošetřování těch, kdo se na ní podílejí, s rychlým nárůstem technologií a příslušných byrokratických aparátů během osmnáctého a devatenáctého století. Zadruhé Foucaultova genealogická trajektorie zrcadlí historii médií natolik, že dnešní úvahy o všudypřítomných a všeprostupujících médiích jsou patrně logickým prodloužením vývoje, který nesouvisí s masově se vyskytujícími kamerami ani s důmyslnými digitálními sledovacími technologiemi, nýbrž se sebeorganizací společnosti jako celku. Gilles Deleuze rozšiřuje Foucaultovy predikce a tvrdí, že ukázněná společnost založená na ochotné spolupráci uvnitř rozlehlých uzavřených prostorů (tj. škol, továren, nemocnic, vězení) by nakonec ustoupila do pozadí a uvolnila cestu rafinovanějšímu, a tedy daleko mocnějšímu kontrolování pohybu a jednání lidí.78 Podobně jako Deleuze hovoří Richard Sennett (2006) o tom, že dnešní kapitalistická kultura nahrazuje továrnu, představující kdysi vzor a ztělesnění kontroly, firmou, která neuplatňuje svůj vliv přijímáním (a sledováním) zaměstnanců coby určité skupiny společně pracujících lidí na konkrétním místě, ale spíše tím, že dočasně shromažďuje kolektiv jedinců, kteří mezi sebou soupeří, aby měli vůbec možnost pracovat a dosáhnout za práci uznání. Navíc se tyto dočasné svazky čím dál víc rozpínají v čase a prostoru, neboť se holdingové společnosti a jejich přidružené výrobní sítě klenou přes celou zeměkouli. Jestliže dnešní pracovní prostředí stále víc připomíná společenský systém ovládaný individuálním zvnitřnělým režimem kontroly, i dnešní rodina, údajný základ společnosti, nebo dokonce civilizace (jak politici a duchovní rádi často tvrdí), se přeměňuje na rozptýlenou síť, která se stále znovu a znovu spojuje. Vazby poutající 78
http://www.tacticalmediafiles.net/article.jsp?objectnumber=37886
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219543