104
Majgull Axelssonová: Dubnová čarodějka
nápad, nemám na to čas a ani si te už nemohu dovolit nějaké hazardní trestné výpravy. Dřív to bylo jiné. První léto poté, co jsem objevila své schopnosti, to jsem byla ještě tak hloupá, že jsem se vrhala do jakýchkoliv nebezpečí, a zároveň tak dychtivá prožitků, že jsem se nezajímala o lidi kolem sebe. Zajímalo mě na nich jediné, zda jsou použitelní jako nosiči: nemocniční kněz a terapeut, pomocnice a lékaři, návštěvy pacientů a truchlící pozůstalí. Netrpělivě a náruživě jsem je vysílala ven, do léta, ale vzápětí jsem je nechávala být, když narazili na jiné, podstatně lepší nosiče. Najednou toho bylo tolik, co jsem ještě neznala, a chtěla jsem být vším. Pořád jsem se proměňovala: ráno jsem byla dívkou v sandálech na vysokých podpatcích, s vlahým větrem v týle, v poledne mladým mužem na břehu jezera Vättern, seděl a mezi prsty si nechal protékat bílý písek, a za soumraku ženou ve středních letech, která se skláněla nad sytě modrými kvítky stračky polní a každou dutinku lebky si naplňovala vůněmi. Toho léta jsem se naučila hodně: jaké to je líbat a polibky dostávat, jak tanec i ten nejvyschlejší klín zvlhčí, a jak chutná požitek z toho, když nosem a rty přejíždím ochmýřenou hlavičku novorozence. To mimo jiné. Ale k podzimu, když se dny zkrátily a stromy trčely k nebi jako černé rytiny, se všechno změnilo. Poznala jsem benandanti, poslouchala jsem jejich varování a na vlastní kůži jsem zakusila, že mé výlety nejsou zadarmo. Pokaždé, když jsem odlétla, vracela jsem se unavenější a unavenější, občas jsem ležela napůl v bezvědomí i několik hodin po návratu. Jenže to už jsem se nasytila zážitky natolik, že jsem byla schopná brát to s klidem. Znovu jsem se zajímala o to, co se děje na oddělení. A pak jsem se začala vkrádat i do svých ošetřovatelů.
A0.TEX ó (final ó 2. vyd.)
VytiötÏno dne 19. 2. 2016 v 15.18 hodin.
Strana Ë. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219491
Trestné výpravy
105
A tak se taky stalo, že jsem se naučila mít strach z těch, kteří se chovali nejpřátelštěji, kteří se nad mou pelestí usmívali nejvlídněji. Psychopati. Potenciální vrazi. Všichni do jednoho. „Co je to za život?“ ptali se šeptem u kávy a na chodbě. „Neumí ani pořádně mluvit, nechodí.“ „A ta hlava.“ „Kristepane, vždy vypadá jak mimozemš an. Poprvé mě teda vážně vyděsila.“ „A ty proleženiny. Včera jsem viděla, jak má rozmokvaný bok. A Hubertsson tu blábolí o lněných prostěradlech. Jako kdyby to pomohlo.“ „Ta musí trpět…“ „Strašně. Vždy je to proti lidskosti. Třicet let takhle leží a škube sebou, to má ležet dalších třicet let? Nebo víc? Bylo by pro ni lepší, kdyby to skončilo.“ Toho podzimu neobvykle narostl počet nehod na oddělení. Jedna zakopla na schodech a zlomila si nohu. Jiná si opařila ruce vroucí vodou. Třetí se předávkovala mými léky na epilepsii. A čtvrtá si odřízla polštářek ukazováčku při krájení chleba. A tak dál. Samozřejmě že jsem se chovala krutě, přesto si dovolím tvrdit, že moje rozsudky byly spravedlivé. Trestala jsem jen vyumělkovaný soucit, toho, kdo mluvil lidským jazykem, ale postrádal lidské srdce. Tiché ženské a klidná děvčata jsem nechávala na pokoji. Dokonce jsem se smířila s jejich nemotornými projevy něhy. Směly mi prohrábnout vlasy a pohladit mě po tváři a nesekla jsem po nich. Za podmínky, že budou zticha. Skutečná dobrota totiž nemluví. Projeví se mnoha činy, ale ani jediným slovem. Proto nesnáším tuhle bezejmennou, která mi prostírá snídani na noční stolek. Má pusu tak plnou slov, že jí slintají po bradě. A přesto vím, že až odejde z mého
A0.TEX ó (final ó 2. vyd.)
VytiötÏno dne 19. 2. 2016 v 15.18 hodin.
Strana Ë. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219491
106
Majgull Axelssonová: Dubnová čarodějka
pokoje, řekne přesně jako ostatní: Proč má vůbec žít? Vždy to nemá smysl… Pochopte mě správně, tady nejde o to, že mi přeje smrt, to si sama někdy přeju. Já nesnesu její nároky, prostě to, že zcela samozřejmě předpokládá, že můj život je nesmyslnější než její. Protože jaký drahocenný smysl její život vlastně má? Vysedět nějaká mlá ata? Nebo prožít pár desetiletí večer u televize vedle popudlivého chlapa? Nebo š astně vyběhnout po kočičích hlavách vadstenských ulic za nákupy? Asi by oněměla, kdybych se jí zeptala. To je mi jasné. Všichni ti pohybliví, dokonce i Hubertsson, bez problému mluví o nesmyslnosti, ale nedokážou říct kloudné slovo o opaku. Jaký to má smysl. Už z toho pojmu samotného se začnou chovat jako vojáci Armády spásy v bordelu. Přijde jim to trapné, ale natolik vzrušivé, že rudnou a uhýbají pohledem. Prý je to vina Isaaca Newtona. Jeho mechanického pohledu na svět, který na tři sta let odcizil člověku západního světa pojem smysl. A je to pravda: Jestliže je vesmír newtonovský hodinový strojek a člověk jen mikrob náhody, pak není pojem smysl nic jiného než trapnost. A v takovém univerzu je biologicky nedokonalý mikrob – takový jako já – dokonale zanedbatelný. Strojek tiká i bez něj. Možná dokonce líp. Takže jeho bytí je nesmyslnější než bytí mikrobů biologicky dokonalejších. Dnes už ale víme, že Newton se jen dotkl povrchu skutečnosti. Vesmír není nezměnitelný strojek, nýbrž srdce. Živé srdce, rozšiřuje se a stahuje, narůstá do nekonečna a vzápětí se smrš uje do nepochopitelna. A jako všechna jiná srdce je plné tajemství a mysterií, záhad a dobrodružství, proměn a posunů. Jen jedno je neproměnné: množství hmoty a energie. To, co jednou existovalo, bude navěky, třebaže v nové a jiné formě.
A0.TEX ó (final ó 2. vyd.)
VytiötÏno dne 19. 2. 2016 v 15.18 hodin.
Strana Ë. 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219491