100
Majgull Axelssonová
„Dej si bacha!“ Krásná dozorkyně právě dorazila k první řadě zástupu, otočila se a kráčela nazpátek. Stále na vězeňkyně upírala tentýž podivný pohled. Když procházela kolem, koukala Miriam přímo před sebe. Dívka s vpadlým obličejem měla samozřejmě pravdu. Špatná čísla mohou být nebezpečná. Dozorci by tak mohli přijít na to, že si vyměnila oblečení i identitu, a kdoví, co by to znamenalo? Mají tu plynové komory? Nebo věší lidi v táborových ulicích jako v Březince? Ale jak se člověk pro všechno na světě zbaví tetování? Hlavou jí prolétla vzpomínka na Didiho. Jak křičel, když mu číslo vytetovávali. Oni mě pálí, Maliko! Pomoz mi! Pálí mě! Od Ukrajinky, co měla tetování na starosti, dostal pořádný kopanec, tak tvrdý, až ztratil vědomí a zmlknul. Když se probral, nebyl už tak docela sám sebou. Bál se. Ano. Po tetování se Didi poprvé v životě opravdu bál… „Vyškrábej to,“ poradila dívka s vpadlým obličejem. Miriam mrkla na předloktí. Přes rukáv nebylo tetování vidět. „To přece nejde.“ „Ale jo. Když to rozškrábeš do hloubky. Uděláš pořádnou ránu.“ „Jenže…“ „Sveď to na svrab.“ Dívka s vpadlou tváří zavrávorala a Miriam k ní natáhla levou ruku, ruku, ve které držela jablko, ale nezachytila ji, jen ji rukou zapřela o stehno. „Zůstaň na nohou.“ Dívka zavřela oči a znovu se zapotácela. „Snažím se.“ „Mysli na jablko!“ Dívka s vpadlým obličejem zavřela oči a mlčky pohnula ústy. Miriam viděla, jak o jablku sní, jak si představuje, že ho zvedá k puse a zakusuje se do něj. Na vteřinu by ho jen držela, nechala šťávu vytékat a dopadat na jazyk. Svěží jako jarní jitro. Přesně tak by chutnalo. A pak by rychle pohnula hlavou dozadu a kousek dužniny by se oddělil… „Můžeš si kousnout první,“ zašeptala. „Kousneš si první.“ Dívka slabě zaúpěla. Miriam se na ni znovu podívala. Z pravého koutku jí steklo několik kapek slin, jen maličko,
NEJMENUJI SE MIRIAM_DEF.indd 100
25.4.2016 23:54:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219490
NEJMENUJI SE MIRIAM
101
ale dost na to, aby to bylo vidět. Měla zavřené oči a blouznila o tom, jak jí Miriamino jablko, to bylo zřejmé. Hltala ho. Kousala a sála a žvýkala, a ani na okamžik nemyslela na to, že jablko vlastně patří někomu jinému, že to byla Miriam, a nikdo jiný, kdo riskoval… Miriam opatrně přesunula jablko do pravé ruky. Nechtěla se pouštět do žádné rvačky, ale stejně tak byla pevně odhodlaná své jablko bránit s nasazením života. Za nic na světě se ho nehodlala vzdát. Nikdy. Dívka s vpadlým obličejem dostane sousto, ale ne víc. Sevřela jablko v dlani tak pevně, až se jí nehty zaryly do dužniny. Panebože! Má na nehtech pár kapek jablečně šťávy. Až kolem ní příště projde ta krásná dozorkyně, přehodí si jablko zpátky do levé ruky a pak šťávu z nehtů olízne. Možná se jí dokonce podaří kousíček urýpnout… To se ale nestalo. Ve stejném okamžiku se totiž objevil důstojník a začalo počítání. V Ravensbrücku se počítalo často. Celá správa tábora kolabovala, žádné seznamy už neodpovídaly skutečnosti, kartotéky přetékaly a byly zanedbané, vězeňkyň bylo příliš mnoho a každý den jich přijíždělo ještě víc, a SS zároveň dělala, co bylo v jejích silách, aby se těch přebytečných zbavila, posílala je do továren na munici, do zbrojovek a na neustále bombardovaná staveniště. Během posledního roku se strava stále zhoršovala, vládl čím dál tím větší hlad a nemocí bylo víc a víc, takže vězeňkyně musely každé ráno před nástupem vynášet z baráků mrtvé a skládat je na zem. Živí nebo mrtví, spočítat se musejí všichni. Nejprve je kolem čtvrté ráno počítala vedoucí bloku, pak esesačky a nakonec, kolem půl osmé, důstojníci SS, kteří se vyloudali z kantýny po příjemné snídani. Spočítali je jednou a pak znovu. Mrtvé odvezli do krematorií až ve chvíli, kdy všechna čísla seděla, a pak vězeňkyním rozdávali ranní chléb a náhražku kávy. Načež jim poručili rychle se odebrat do práce. Schnell! Schnell! Schnell! Právě probíhalo první ranní počítání. Důstojníci SS nejprve nechali počítání vězeňkyň na dozorkyních, pak čísla porovnali s údaji z Osvětimi, zjistili, že neodpovídají, dlouze diskutovali s důstojníkem, který byl u jejich příjezdu na nádraží, o tom, kolik vězeňkyň zemřelo během transportu, tázali se, proč do tábora nebyla dovlečena i těla mrtvých,
NEJMENUJI SE MIRIAM_DEF.indd 101
25.4.2016 23:54:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219490
102
Majgull Axelssonová
pak rozkázali dozorkyním vězeňkyně spočítat znovu, zjistili, že čísla nevycházejí ani tentokrát, trochu seřvali Aufseherin, která byla v hierarchii nejvýš, a vyzvali ji, ať dohlédne na to, že vězeňkyně spočítají ještě jednou, a tentokrát správně, pěkně prosím, pak se kolem procházeli po štěrku ve svých naleštěných botách, znovu jim bylo nahlášeno nesprávné číslo, načež se nejníže postavený eseseman vybičoval ke zběsilému řevu, zatímco jeho dva nadřízení se prkenně vypnuli, ruce za zády, a zírali před sebe ledovým pohledem, aby naznačili, že oni jsou rozlíceni ještě víc. To už přestává všechno. Ordnung muss sein! A pořádek znovunastolili tak, že vězeňkyně spočítali sami. Jednou. Dvakrát. A nakonec potřetí. Pak zařvali rozkaz, otočili se a odpochodovali. Miriam stála celou dobu bez hnutí, hleděla přímo před sebe a nechala myšlenky volně plynout. Možná že Ravensbrück přece jen není tak špatný. Alespoň ve srovnání s Osvětimí-Březinkou. Z komínů krematoria nešlehaly plameny, jen trochu řídkého kouře. To bylo dobré znamení. Třeba tu žádná plynová komora není. A některé vězeňkyně zjevně nechali naživu, i když jsou nemocné nebo vážně zraněné. Ve skupinách, které prošly kolem, zahlédla několik žen o berlích. Očividně Polky… „Registrace! Odvšivení! Pochodem v chod!“ Oduševnělá dozorkyně zařvala rozkaz a zástup se znovu dal na pochod. Musely se svléknout v místnosti s šedou podlahou a šedivými cementovými stěnami. Miriam zápasila s knoflíky svého pruhovaného mundúru, ale jablko stále držela v ruce. Bylo poměrně malé, celé se jí vešlo do levé dlaně, přesto se bála, že si ho někdo všimne. V místnosti ale bylo těsno, a pokud nebude ruku zvedat a nekoukne se některé z vězeňkyň, které na ně dohlížejí, do očí, možná ho nepostřehnou. Letmo pohlédla na tetování, ale zakrýt se ho nepokoušela. Když je nahá, nehraje to žádnou roli. Je úplně jedno, jestli je Malika nebo Miriam. Rozhlédla se a hledala očima dívku s vpadlým obličejem, ale nikde ji neviděla. Před sebou měla jen zeď dalších stejně vpadlých těl, shrbených zad, mezi jejichž žebry a obratli si hrály stíny, ostrých vystouplých kyčlí, tenkých vrásčitých pytlíků tam, kde kdysi byla ňadra a oblé boky.
NEJMENUJI SE MIRIAM_DEF.indd 102
25.4.2016 23:54:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219490