Jednoho dne se Andres za soumraku vracel se svým chlapce z lesa, a když už byli skoro u zámku, zaslechli žalostné naříkání, které se ozývalo z vyschlého příkopu u pole. Pospíšili si tam a spatřili v něm ležet člověka oděného v bídných, špinavých hadrech, který měl očividně velké bolesti, a zdálo se, že umírá. Andres odhodil dvouhlavňovku a vak na flintu a s námahou nešťastníka vytáhl z příkopu. Když pak ale tomu člověku pohlédl do obličeje, s hrůzou v něm poznal Trabacchia. Ulekl se a uskočil, tu ale Trabacchio slabě zasténal. „Andresi, Andresi, jsi to ty? Pro milosrdenství Boží, kterému jsem svěřil svou duši, slituj se nade mnou! Když mě zachráníš, zachráníš jednu duši od věčného zatracení, neboť brzy mě dostihne smrt a mé pokání ještě není naplněno!“ „Proklatý pokrytče,“ zvolal Andres, „vrahu mého dítěte a mé ženy, nepřivedl tě snad opět sám ďábel, abys mě svedl? Nechci s tebou nic mít! Pojdi a shnij jako mršina, lumpe!“ Andres ho chtěl strčit zpět do příkopu, ale Trabacchio v divokém nářku zaskučel: „Andresi! Zachráníš otce své ženy, tvé Giorginy, která se za mě přimlouvá u trůnu Nejvyššího!“ Andres se otřásl hrůzou. Když uslyšel Giorginino jméno, zachvátilo ho bolestné dojetí. Pocítil náhle soucit s tím, kdo ho zbavil klidu a připravil o všechno štěstí, s námahou si naložil Trabacchia na záda, donesl ho do svého příbytku a podal mu prostředky na posilnění. Trabacchio se brzy vzpamatoval z mdloby, do které cestou upadl. V noci před popravou se Trabacchia zmocnila nepřekonatelná hrůza ze smrti. Byl přesvědčen, že ho už nic nemůže zachránit před nevýslovnými mukami pekelného ohně. Tu začal v šíleném zoufalství cloumat železnými mřížemi vězeňského okna a ty se mu rozpadly v rukou. V duši mu zasvitl paprsek naděje. Zavřeli ho do věže těsně u vyschlého městského příkopu. Pohlédl do té hloubky a okamžitě se rozhodl, že se vrhne dolů – buď se zachrání, nebo zahyne. Ve chvilce se bez větší námahy zbavil řetězů. Poté, co dopadl do
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219310
příkopu, ztratil vědomí a probral se, až když slunce na obloze jasně svítilo. Zjistil, že dopadl do vysoké trávy mezi křoviska, ale byl tak potlučený a polámaný, že se nemohl ani pohnout. Masařky a jiná havěť dosedaly na jeho polonahé tělo, štípaly ho a sály krev, on ji ale nebyl schopen odehnat. Takto strávil den plný útrap. Teprve v noci se mu podařilo odplazit se o kus dál a měl to štěstí, že narazil na louži s dešťovou vodou, ze které lačně uhasil žízeň. Cítil se posílen a s námahou se jal plížit a lézt, až se doplazil k lesu, který začínal nedaleko Fuldy a sahal až po zámek hraběte von Vacha. Tak se dostal do míst, kde ho na pokraji smrti našel Andres. Vydal se z posledních sil a byl tak vyčerpán, že o několik minut později by ho byl Andres určitě nalezl mrtvého. Aniž by pomyslel na to, co si pak s Trabacchiem, který uprchl vrchnosti, počne, ubytoval ho Andres v odlehlé komůrce a pečoval o něj, jak jen bylo možné. Přitom si počínal tak opatrně, že nikdo neměl o přítomnosti cizince ani ponětí. Dokonce i chlapec, který byl zvyklý otce na slovo poslouchat, tajemství pečlivě střežil. Andres se Trabacchia otázal, zda si je jistý, že je opravdu otcem Giorginy. „Naprosto jistý,“ opáčil Trabacchio. „Jednou jsem v neapolském kraji svedl překrásnou dívku, která mi pak porodila dceru. Ty přece víš, Andresi, že jedním z největších ďábelských kousků mého otce byla příprava zázračné tinktury, jejíž nejdůležitější ingrediencí byla krev přímo ze srdce dětí, které dosáhly devátého týdne, devátého měsíce nebo devátého roku, a jež museli samotní rodiče dobrovolně odevzdat do laboratoře. Čím bližší byl vztah mezi dítětem a laborantem, tím silnější byla životní síla získaná z jejich krve, tím silnější efekt omládnutí, tím snadněji bylo možné vyrobit umělé zlato. Proto můj otec své děti vraždil a já byl tenkrát šťastný, že mohu dcerušku, kterou mi má žena porodila, hříšně obětovat takovým vysokým cílům. Dodnes nemohu pochopit, jak se má žena toho zlého záměru dovtípila a ještě předtím, než od porodu uplynulo devět týdnů, beze stopy
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219310
zmizela. Teprve po několika letech jsem se dozvěděl, že zemřela v Neapoli a její dcerku Giorginu že vychovává mrzutý, starý hostinský. Pak jsem se dozvěděl o vaší svatbě a vypátral, kde jste se usadili. Teď už snad, Andresi, dokážeš pochopit, proč mi byla tvá žena tak blízká a proč jsem se, posedlý svým ďábelským uměním, pokoušel zmocnit tvých dětí. Ale díky tobě, Andresi, díky tomu, že jsi mě zázračně zachránil, jsem došel k pokání a pocítil skutečnou, niternou lítost. Mimochodem, šperkovnice, kterou jsem dal tvé ženě, je ona truhlička, kterou jsem na příkaz otce zachránil z plamenů. Můžeš ji klidně schovat pro svého hocha.“ „Tu truhličku,“ vpadl mu Andres do řeči, „tu vám přece Giorgina vrátila onoho strašeného dne, kdy jste spáchal tu hrůznou vraždu?“ „To je pravda,“ pravil Trabacchio, „ale pak se zase dostala k vám, aniž by o tom Giorgina věděla. Jen se podívejte do velké černé truhly, která stojí v předsíni, truhličku najdete na dně.“ Andres truhlu prohledal a skutečně našel truhličku, kterou mu tenkrát Trabacchio dal do úschovy. Andres pocítil nepřekonatelný odpor, dokonce se nemohl ubránit myšlence, že by bývalo bylo lepší, kdyby našel Trabacchia v příkopě mrtvého. Pokání a lítost, které Trabacchio projevoval, se ale zdály být opravdové, neboť vůbec neopouštěl svoji komůrku a svůj čas trávil pouze rozjímáním nad nábožnými knihami. Jeho jediným rozptýlením byly chvíle s malým Georgem, kterého, jak se zdálo, nade vše miloval. Andres se ale přesto rozhodl být opatrný a při nejbližší příležitosti se s celým tajemstvím svěřil hraběti von Vachovi, který byl tou podivnou hříčkou osudu nemálo udiven. Tak uběhlo několik měsíců, podzim se schyloval ku konci a Andres vycházel na lov častěji než obvykle. Chlapec většinou zůstával u svého děda nebo u starého myslivce, který byl do tajemství zasvěcen. Jednoho večera, když se Andres vrátil z lovu, přišel starý za ním a začal zpříma hovořit, jak měl ve zvyku: „Pane, v domě máte pěkného zloducha. Navštěvuje ho
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219310