Adam EJ Chaar
Chce to najít otce myšlenky, aby stávající koncept nezůstal na ocet, abych jím opravdu dojel na hlavní kolej. Jinak to bude jen další smazaná mandala. Má to tak být? Žižkovský vysílač je maják marných myšlenek. Jestli budeš sama, přijeď za mnou. Jestli najdeš lidi nebo chytneš slinu, jeď dál. To je vrba, láska, svoboda, přátelství – bezpohlavní náklonnost. Na lásku není nikdy pozdě ani brzy. Všechno ti slíbím a slíbám tvoje slzy. To, co vidíme jako cíl je jen obzor, optický klam, který mineme bez povšimnutí. Čekají nás nové kontinenty, nové minuty, ať už společné nebo minuté v osamění, prožité v pominutí smyslů či nesmyslů. Čeká nás překvápko, které vyjeví jen čas a myslet na čas je ztráta času. Snažím se na nic nemyslet, jen doufám, že na mě občas myslíš ty. Jako bych tím, že na tebe myslím měl zařídit to, že budeš ty myslet na mě. Pořád piju černý cejlonský čaj Alwazah, který ti tak chutnal. Snažím se najít kompromis mezi přílišnou sílou a slabostí. Je mi z něj více méně šoufl. Je to matroš, pijou ho Arabové. Na krabici je červená labuť s černými obrysy. Vše je tak nějak černé a zničehonic najednou úplně bílé. Je to jasné a bliká to. Je to černobílé U konce s dechem od Godarda, kde Belmondo přemlouvá Sebergovou, aby se s ním vyspala a do toho vedou filosofické řeči a kouří jednu za druhou a vypadají skvěle. Na začátku Belmondo ukradne auto a zastřelí fízla. Hledají ho, pořád o sobě čte v novinách a kouří a zajímá ho jen ta holka. Přemlouvá ji k sexu, a aby s ním jela do Říma. Ona se chce stát herečkou a hraje si s ním. Pak ho udá policii, údajně ze strachu. V závěrečné scéně Belmondo teatrálně prchá a je postřelen. Už nemůže, padá na zem. Sebergová se nad ním sklání a omlouvá se. Něco jí řekne. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219300
Praha Zlín Praha
„Prosím?“ nerozumí. Ten trapný moment rozptýlení. „Tu est vraiment nule,“ zní poslední slova zhrzeného milence. Jsi fakt svině. Když se to natáčelo, Belmondo vůbec nevěděl, co se děje. „Pořád jsem jen měl někde stát a kouřit.“ Film z něj udělal přes noc hvězdu. Godard vzedmul francouzskou Novou vlnu, po které se jmenují nové vlny v různých jiných místech i časech. Godard si vždycky u ranního kafe a cigára napsal zevrubné schéma. Jinak žádný scénář neměl, jen v hlavě. Jako v životě. Vypadala jako anděl, který náhodně sestoupil do tohohle okna v desátém patře paneláku a já jsem psal. Je slovně fotogenická – dobře se o ní píše. Psaní je ale jen z nouze ctnost. To opravdové psaní je holou dlaní na ní, na její nahé tělo. Bez ní se asi upíšu k smrti. Upíšu se ďáblu. Vystalkuju tu emoci za hranici nemoci, abych ji nemohl nechat být. Labutě mají hlad Bezďák na Střeláku, gatě po půl rudě skrvnité prdele, nese černě lakovanou kytaru. Na hlavě vojenskou helmu z devatenáctého století, není schopen slova. Svalí se tam, kde před ním právě uprchla spokojená španělská rodinka, jejíž taťka se tvářil nervózně, protože dvouletá dcerka ho štípala za krk a dostávala kapky zase od o dva roky staršího bratříčka. Nemoci se přemoci, nemoci si vydechnout, nemoci se nadechnout, nemít si, kde odpočinout. Točí se mi hlava a chce se mi blít z čaje nalačno, bolí mě záda a za krkem, že se ani nemůžu otáčet po ženských. Jsem skolen psychosomatickým bolem. Když chlap miluje ženu, všechno jde do kytek. Vcházím do dveří, za nimiž vůbec nevím, co je. Možná pohoda, možná propast, možná obojí. Chvíli to, pak to, nevíš. Jsem nevyhraněný, fandím jen dobrému fotbalu. Sweedie hraje fotbal. Je dokonalá. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219300
Adam EJ Chaar
Ty jsi sama, já jsem sám, buďme sami spolu. Světlo je úplně australské. Láme se chleba. Osamělý se chci vrátit, ale není kam. Horečně hledám a nenacházím. Zbývá okázalé, nietzscheovské zhroucení. Asi jsem něco podcenil. Nedokážu pohlédnout vtíravé nejistotě do očí. Zvenku to vypadá banálně. Směju se sám sobě. Ale uvnitř syčí tlak, tenze, děs. Pokecat s Hitchcockem. S kýmkoli. Když mě v Praze náhodou pozdraví někdo známý, jsem z toho úplně v sedmém nebi. Dneska jsem ale viděl Folla, Koželu, Štěpánku, Kartouska a Helenu a sám jsem za nima nešel. Minul jsem jako tichá voda. Nikdy jsem nebyl moc sociální. Z rozvrhu hodin a úřednickosti učitelů na základní škole nebylo úniku. Střídal jsem období aktivity a ignorance. Střední škola byla o čudce. Vysoká o ženě. Teď? Je to představa závislá na činu, kterého se děsím. Smrt? Bůh? Cesta? Jsem plachý a to mě ničí. Jde z toho ven, ale musí se to dělat pořád znova. Vystupovat na světlo z chladu falešné předurčenosti. Sport nebo drogy, nic není zadarmo. Nejde se jen tak rozplynout v teple nějakého tebe, jak bych chtěl. Vrátit se do matčina lůna. Největší životní trauma je prý narození. Now I´m so alone just looking for a home in every face I see. Psycho. Neexistuje, ale odevzdávám se mu se vší energií a oddaností. Gen psycha. Moje slunce není nadčasové, ale načasované. Děsí mě cyklostylové veselí lidu bouchajícího v časových škatulkách a tabulkách pořád dokola. Ruské kolo Zlín Praha Zlín, Zlín Nottingham Zlín, Zlín Brisbane Zlín, Zlín Zlín Zlín, zlo v mé hlavě musí ztama pryč, ale jak, když není? Jak se to mění? Směřuju k odloučení. Potřebuju se naštvat a osvobodit od závislosti – té největší, nedefinovatelné, archetypální předurčenosti. To, co mám v hlavě, je pravda. To, co mám v hlavě, je věčné. K čertu se stalkingem, já jsem kingem. Všichni se beztak jenom napodobujou. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219300