bezpochyby zkušenými prsty, „holky mě varovaly. Před těma jeho melounama. Řekla jsem si, že si prostě dám a dědek ať se kouká, ne? Šak to mně nijak neublíží a ještě se nažeru. Jó, velký voči, před bitvou je každej generál, milej zlatej. Ten blázen Géza mě tam držel nejmíň hodinu, chtěl se vypovídat a žádnej meloun mně nedal. Mlel pořád o tom, jak se cítí jako husárek — víš jako z té písničky 31 — a celej ten jeho smutnej osud, k uzoufání smutnej. Dohnal mě k slzám. Ale mně zatím doma běžel a utekl seriál, chápeš?!“ Pokračovala, ale její hlas se začal ztrácet pod návalem myšlenek, co se mi vlily do kebule. Husárek. Cítím spojení, cítím to šimrání v prstech u nohou, jako když se má stát něco úžasného (anebo je to zbytkáč el. proudu z těch elektrošoků?!). A ten jeho pohled, když mě přiváželi… I on to cítil. Já a Géza jsme se měli potkat, osud tomu tak chtěl! Vyhledalo jsem ho hned následujícího dne. Byl oběd, sestřičky hulily na sesterně a popíjely s doktory ferneta, ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ➂➀ „Já husárek malý, boty roztrhaný, já na vojnu nepojedu, až budu mít nový. Tatíček to slyšel, hned z komůrky vyšel, boty mi dal udělati, já na vojnu musel. Já husarka malá, mezi husarama husarů je kumpanyje a já jedna sama. Kdyby bylo ještě těch husarů dvě stě, já bych se jim postavila jako švarné děvče.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219286
všude bylo prázdno. Dohopkalo jsem hop a hop k bídné boudě se zašedlým nápisem Vrátnice, od hlavy až k patě zahaleno v modrém nemocničním župánku. „Co tady chceš, pacienti sem nesmí, volám zřízence,“ mručel naoko Géza, ale já dobře vědělo, ale v tuto chvíli cíleně věděla, že si mě chce jen vyzkoušet. „Jak je to s tím husárkem, Gézo, připomeneš mi to?“ V jeho pohledu se zaleskla slza, přihnul si z hrníčku s čajem. Chvíli bylo ticho. Pak hlasem téměř na hranici slyšitelnosti zazpíval: „Já husárek malý, botky rozedraný, já na vojnu nepojedu, až budu mít nový…“ „A tatíček? Ten to slyšel, viď?“ Dojatý vrátný němě přikyvoval. Pak tiše sykl, jak zápolil s čerpadlem u vlastního splavu, ale boj vzdal a hned jsme tu měli slzavé údolí. Přitisklo jsem ho na svou bipolární hruď. „Přestaň štkát, ty blázínku. Jsme v tom spolu. Rozumím tvé vnitřní písni o otcovské zradě. I když v tvém případě, jak mi říkali, to možná byla matka, kdo tě podvedl, kdo se o tebe nechtěl starat. Moje píseň (… dramatická pauza á la Radovan Lukavský…) je o bloudění, Gézo. Já jsem zase kuřátko v obilí, pípá, pípá, nožky bolí. Taky to nemám jednoduchý. Ať už kuřátko, nebo husárek, jsme v té temnotě, v tom zmaru a bídě světa spolu!“ Géza nepatrně zkrotil protrženou přehradu slané oční vody. Hladilo jsem ho po skráni a Géza spokojeně chromněl jako velké štěně. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219286
„Nečekají tady na tebe žádné odpovědi, milé kuře,“ zašeptal nakonec a vysmrkal se mi do sepraného nemocničního županu: „Jsem vrátný. Moje úloha je pouštět lidi dovnitř a ven. Ty už jsi tu bylo dost dlouho, je třeba chytnout osud za pačesy a chvíli zas rajtovat po té divoké kobyle, co si říká Život. Toto místo je konečná, a ty ještě nejsi na konci.“ V jeho pohledu bylo cosi pradávného, substanciálního. Zřejmě se v něm skvěla prapravda vzniklá dávno předtím, než se lidé naučili lhát. Věřím ti, Gézo, a cítím to také. Hledělo jsem na komín za oknem vrátnice a náhle mi vše bylo křišťálově jasné. „Uděláme to ještě dnes v noci, Gézo, budu od tebe ale něco potřebovat.“ Géza se podrbal nohou za uchem a již zase napjatě naslouchal. „Seženeš mi dva deštníky s kovovou konstrukcí, Gézo. Je mi jedno kde, je mi jedno jak. Nezapomeň! Dva deštníky!“ � � � Toho večera dostala Foltýnka do své nemocniční kávičky několik neplánovaných bonusů z řad narkoleptik a benzodiazepinů, které byly původně určeny 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219286