bájdžánci tvrdí, že nás mají rádi. Ale ti nás taky nenávidí. Protože Ázerbájdžánec je taková polovina Turka. Ta horší.“ Snažím se Mustafu zklidnit. Ale je to, jako bych chtěl zastavit koně, který se dal právě do klusu. „Arabové?“ Mustafa si povýšeně odfrkne. „Od té doby, co jsme tam přestali vládnout, se neustále perou. A kdyby neměli ropu, ještě dneska by jezdili na velbloudech. Američani? Kdybychom byli světovou velmocí my, zvládali bychom to mnohem líp. A Kurdové? Třesou se jak osiky při samotném pohledu na Turka. Koneckonců, něco takového jako Kurdové neexistuje! Takový národ neexistuje!“ Pánové sedící pod mapou se zarazí se sklenkami v rukou. Já ztuhnu. A dokonce i Belgičanům, kteří si právě ukazovali na svých zrcadlovkách fotky z vrcholu, dojde, že se děje něco vážného, a zmlknou. Naštěstí zmlkne i Mustafa. Mladší Kurd vstane, podívá se naším směrem a promluví, přičemž každé slovo pečlivě zdůrazní. „Je každý Turek zakomplexovaný tak jako ty?“ zeptá se, chvilku nás pozoruje, a pak se konečně posadí. Mustafa se nejistě rozhlédne po baru. Také pochopil, že rvačka není nejlepší nápad. Po chvíli se ke mně přece jen nakloní a potichu, aby to nikdo neslyšel, zašeptá: „Neříkal jsem ti, že se nás bojí?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219276
Kníratá republika
Dav na stadionu v Istanbulu zešílel. Doktoři každou chvíli vynášejí nějakou babičku nebo dědečka, kteří nevydrželi úpal. Zázrak, že nikdo nezemřel. Je 15. července roku 2007, poslední víkend před předčasnými parlamentními volbami. Obyvatelé města zde už od rána čekají, aby byli co nejblíže pódiu. Jsou ověšeni vlajkami jeho strany, na čele mají nalepené jeho fotky, v rukou drží balonky s jeho portrétem, na zádech mají samolepky, na sobě čepičky, píšťalky, emblémy a veškeré propriety, které si na sebe můžete vzít, abyste podpořili milovaného politika. Konečně přichází. Recep Tayyip Erdoğan, turecký premiér, se objeví na pódiu a nepatrně zamává rukama. Lidé mu k nohám házejí květiny. Nestačí říct víc než dvě slova a shromáždění ho přeruší potleskem. Nad premiérovou hlavou vlaje obrovský transparent s jeho portrétem. Co je na něm zajímavého? Krátce zastřižený knír velikosti malolitrážního auta. Jak Erdoğan vylekal celý svět V Turecku politiky rozeznáte podle knírů. Nejdelší je mají nacionalisté. O něco kratší – socialisté. A nejkratší – islamisté. Nacionalisté nosí své pěstěné kníry přistřižené nad rty. Konečky jim visí do půli brady. Utvářejí podkovu, která jim směřuje do míst, kde končí obličej a začíná krk. Jejich strana se turecky jmenuje MHP – Strana národního hnutí. Jejich průměrný 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219276
volič sní o silném Turecku a je proti integraci s Unií. Na dovolenou jezdí pouze do tureckých lázní a nadává, že je tam hodně cizinců. Socialisté mají pod nosem peřinku, která jim sahá až k zubům. Pokud není pěstěná, leze jim do pusy. Voliči je mají rádi. Největší socialistickou stranu založil sám Atatürk. Ta strana se turecky jmenuje CHP – Republikánská lidová strana. Její typický volič nechodí do mešity, pije alkohol a jezdí jak na Západ, tak do tureckých lázní. Nejvíc však o svůj knír pečují islamisté. Mají přesně tolik vousů, kolik prostoru jim na ně stanovila matka příroda. Zastřihují si ho tak, aby nebyl delší než pět milimetrů. Islamisté v posledních padesáti letech všechny možné volby prohrávali. Turci se báli, že zavedou vládu šaríe – náboženského práva vycházejícího z koránu. Že vzdálí Turecko od Evropy a přiblíží ho Íránu. Průměrný volič Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) by měl mít pětimilimetrový knír a jeho žena by měla nosit na hlavě šátek. Měl by nenávidět Evropu, alkoholu se vyhýbat širokým obloukem a pranýřovat za cizoložství. Právě proto svět zamrazilo, když turecké volby vyhráli gentlemani s pětimilimetrovými kníry. A jejich stranickým šéfem je právě Recep Tayyip Erdoğan. Jak Erdoğan koná zázraky Premiér Erdoğan je expert na zázraky a věci nemožné. Má na to speciální diplom, s podpisem a razítkem. A spoustu důkazů. Vezměme ten poslední. V roce 2007, dva měsíce před volbami, ulice největších tureckých měst zaplaví odpůrci vlády. Lidé v Ankaře, İzmiru a Istanbulu pálí figuríny Erdoğana. Tvrdí, že mají dost vlády islamistů. Vykřikují hesla jako: „Pryč se šaríí!“ A na transparentech mají napsáno: „Turecko nezávislé na náboženství.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219276