Z analýzy chemického složení meteoritů vyplynulo mnoho zajímavých poznatků, nicméně s těmito tělesy je potíž: během průletu atmosférou se zahřívají na extrémní teploty. NASA si proto odjakživa říkala, jak by bylo báječné, kdyby je dokázala zachytit ještě ve vesmíru a na Zemi dopravit v původním stavu. Tato myšlenka má nejeden háček. Zaprvé, předměty ve vesmíru se pohybují velice rychle. Částečky kosmického prachu často letí rychlostí 50 kilometrů za sekundu, což znamená 180 000 kilometrů za hodinu, tedy podstatně rychleji než vystřelená kulka. Chytit takový objekt není snadné. A podobně jako když zastavujete kulku vlastním tělem, její energie buď přesáhne pevnost vaší kůže a proletí skrz, nebo si také můžete navléknout neprůstřelnou vestu z vysoce odolného materiálu, jakým je například Kevlar, o ten se ale zase kulka rozplácne. Tak či onak jde o složitou věc a zachytit neporušený kosmický prach je mnohem obtížnější než zachytit kulku. Principiálně je však zachycení kosmického prachu možné. Když se hráči kriketu či baseballu učí chytat míček „měkkou rukou“, jde v zásadě o metodu, kdy člověk energii míčku zmírní a rozptýlí, místo aby s napnutou rukou čelil velmi prudkému nárazu. Když tedy v NASA přemýšleli, jak zpomalit prach z rychlosti 180 000 km/h na nulu, aniž by došlo k poškození sondy či vzorku, došli k tomu, že potřebují materiál s velmi nízkou hustotou, který by částečky prachu zpomalil jemně, bez újmy a ideálně na dráze několika málo milimetrů. Navíc by se hodilo, aby byl tento materiál průhledný a vědci v něm pak zachycené drobné částečky dokázali najít. To, že přesně takový materiál již existuje, byl malý zázrak. A že jej už nějakou dobu používala samotná NASA, to byla skutečně neuvěřitelná shoda okolností. Řeč je 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219274
pochopitelně o křemenném aerogelu. Princip, díky němuž aerogel takovou roli zvládá, je stejný jako postup, který chrání kaskadéry při natáčení pádů z velkých výšek – hromada kartonových krabic. Každá krabice vstřebá malou část energie dopadu těla herce a ta se rozptýlí postupně. Proto čím více krabic, tím lépe. Podobně i každá „přepážka“ uvnitř aerogelové pěny vstřebá malé množství energie částice prachu, a protože v centimetru krychlovém jsou jich obsaženy miliardy, zastaví se částice relativně nepoškozená. NASA na schopnosti aerogelu citlivě sbírat hvězdný prach postavila celou vesmírnou misi – 7. února 1999 vypustila sondu Stardust, která měla na palubě veškeré vybavení k cestě napříč sluneční soustavou, přičemž jedním z jejích úkolů bylo proletět co nejblíže komety Wild 2. Odborníci z NASA chtěli shromáždit jak prach z meziplanetárního prostoru, tak i materiál komety, aby mohli obojí porovnat. Za tímto účelem sestavili zařízení, které připomínalo obří tenisovou raketu, jen výplet nebyl ze strun, nýbrž z aerogelu. V průběhu léta a podzimu roku 2002, kdy se nalézala v hlubokém vesmíru, miliony kilometrů od nejbližší planety, měla sonda Stardust otevřená dvířka a vysunutou aerogelovou „raketu“. V tomto meziplanetárním tenise neměla žádného soupeře a míčky, do nichž se trefovala, byly mikroskopické – pozůstatky dávno zaniklých hvězd či materiál z rané éry naší vlastní sluneční soustavy. Sonda nemohla zůstat v hlubokém vesmíru příliš dlouho, protože měla schůzku s kometou Wild 2, která mířila závratnou rychlostí směrem od oběžné dráhy Jupitera ke středu sluneční soustavy po orbitě, kterou opíše každého 6,5 roku. A tak sonda svůj sběrač znovu stáhla a vydala se za kometou. Trvalo jí více než rok, než dorazila na smluvené 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219274
místo, nicméně 2. ledna 2004 se ocitla na kolizním kurzu s kometou, která má zhruba pět kilometrů v průměru. Sonda vklouzla do její „brázdy“, přibližně 237 kilometrů za ní, otevřela dvířka a opět vystrčila svou tenisovou raketu, tentokrát dopředu druhou stranou. Poprvé v dějinách lidstvo získalo neporušený kometární prach. Jakmile Stardust splnila úkol, vrátila se po dvouleté cestě na Zemi. Když se jí přiblížila na dohled, změnila kurz a vypustila malou kapsli, kterou si Země přitáhla pomocí gravitace. Kapsle vstoupila do zemské atmosféry rychlostí 12,9 km/s, což je dodnes nejvyšší zaznamenaná návratová rychlost. Na chvíli se tak jevila jako meteor. Po patnácti sekundách volného pádu, kdy už byla rozžhavená doruda, otevřela kapsle brzdicí padák. Po dalších pár minutách, ve výšce asi tří kilometrů nad utažskou pouští, odhodila brzdicí padák a otevřela padák hlavní. To už záchranný tým vcelku přesně věděl, kam kapsle dopadne, a vypravil se do pouště, aby ji přivítal po sedmileté pouti, kdy sonda urazila přes čtyři miliardy kilometrů. Kapsle dosedla do písku v neděli 15. ledna 2006 v 10:12 světového času. „Připadáme si jako rodiče čekající na návrat potomka, který opustil domov mladý a nevinný, ale nyní se vrací s odpověďmi na ty nejpodstatnější otázky o naší sluneční soustavě,“ řekl vedoucí projektu Tom Duxbury z Laboratoře proudového pohonu (Jet Propulsion Laboratory – JPL) v kalifornské Pasadeně. Než vědci kapsli otevřeli a pustili se do analýzy vzorků zachycených v aerogelu, příliš netušili, zda sonda vůbec nějaké odpovědi přivezla. Co když prach proletěl aerogelem skrz naskrz? Co když se aerogel v důsledku prudkého zpomalení a vysokých teplot při vstupu do atmosféry rozpadl na jalový prach? A co když nezachytil vůbec nic? 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219274