Právě když si uvázal motýlka, ozvalo se zaklepání. Věděl ovšem, že je to chůva i proč přichází. Bylo mu divné, že se nedostavila dřív. „Já nevěděla, že už jste doma, mladý pane. Jé, vám to sluší! Ukažte, jenom vám narovnám toho motejla. To hned vypadá líp…“ „Já vím,“ řekl Berry, „vypadá rovnější, viďte?“ „Tak, rovnější. Gladys odvedle,“ zahájila zpravodajskou relaci, „říkala, že tam měli odpoledne vloupání! Říkala, že ještě nikdá nebyl pan major tak dofialova. Ona byla venku, neb měla odpoledne fraj, a přišla a pan major chodil s bouchačkou v ruce po zahradě, rozčílený až běda. Bodejť, když mu tam vlezli lupiči a ukradli mu čepici!“ „Tu fialovou čepici mu ukradli?“ Berry se zaradoval, protože ta čepice mu už dlouho pila krev. „Tak, tu fialovou, a někdo taky rozflákal vzadu dvě okna!“ „Mulberry Grove začala žít?“ „Ale nic se nebojte,“ uklidnila ho chůva, „mluvila jsem hned s panem Finbowem a on mi slíbil, že tady na všechno dohlídne.“ „Kdo je pan Finbow?“ „Je u policie, a i když naše ulice není zrovna jeho okrsek, říkal, že se sem občas mrkne, jestli tu je všechno v pořádku. To bude od něho milé, viďte? Dala jsem mu kus koláče za tu jeho laskavost. My dva jsme totiž ze stejného kraje. Naši měli chalupu v Herefordshiru a pan Finbow je původem z Birminghamu, trochu dál, ale stejnak… Pěkně jsme si popovídali. Počkejte, já vemu kartáč a drobet vás opucuju!“ „Nechte to, na to nemáme čas. Musím si pospíšit a chytit vlak v šest padesát. Jinak zmeškám večeři.“ „Dejte pozor, abyste to nepřehnal, pane Berry!“ „Nedělejte si starosti. Ani nemám moc hlad…“ „Myslela jsem ve vlaku. Je tam průvan a kdybyste tam seděl s otevřenými póry…“ „Nebojte se, včas si je zavřu,“ slíbil jí Berry.
(98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219235
Vyrazil z domu a hned natrefil na souseda Biskertona, který plel předzahrádku jako pečlivý obyvatel vilové čtvrti. „Ojoj!“ zvolal, když uviděl Berryho formální úbor. „Kampak? Přinejmenším na čaj do Buckighamského paláce?“ „Výroční mecheche spolužáků. A kdybys nebyl líný, šel bys taky.“ „Ani nápad,“ Biskroun rozhodně zavrtěl hlavou. „Nikdy víc. Znám to, vždycky tě posadí někam mezi veterány, kteří vzpomínají, jak bylo tehdy zrušené odpolední vyučování u příležitosti oslavy vítězství v bitvě u Kresčaku, nebo naopak mezi nedávnou sebranku, kteří by potřebovali nafackovat. Těžko říct, co je horší. Když jsem tam byl naposled, seděl jsem mezi mládeží, někteří tam snad přijeli v kočárcích a na koloběžkách. Všiml sis, Berry, jak se ta mládež v poslední době přemnožila? Je to tím, že s námi už to jde z kopce. Kolik je ti, Berry?“ „Už brzy šestadvacet.“ „To už je za hranicí senility,“ řekl Biskroun a vyrval ze záhonu statnou plevel. „Pak to bude sedmadvacet, osmadvacet, už to nějak doklepeme. Valem chátráme a naše místo je ve fotelu u krbu.“ „Takže tam nepůjdeš?“ „Nepůjdu. Zůstanu zde a projdu se po zahradě, snad se tam setkám se sousedkou Kitchie Valentinovou a poklábosíme přes plot. Je nutné udržovat dobré sousedské vztahy. Dost bylo takové té typické anglické uzavřenosti a nesdílnosti! Rozhodně tyto vlastnosti odsuzuji a potírám.“
* * * Berryho osudem toho večera bylo sedět s nedávnými abiturienty. Zchátralí veteráni byli sice v Orientálním sále hotelu Mazarin zastoupeni hojně, ale všichni seděli na druhém konci sálu. Berryho mladí společníci u stolu se všichni navzájem znali a vesele se bavili. O přítomnost osamělého
(99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219235
muže pokročilého věku zřetelně nestáli. Jeho ponurá nálada se během večera nevylepšila. Uvědomoval si stále víc, že chodit sem byla pošetilost nejvyššího stupně. Těžko snášel společnost nezbedných holobrádků. Posilnili se polévkou a začali rošťačit. Ano, i on takový býval, za časů bezstarostné mladosti. Jak dávno již tomu! I on kdysi házel krajíčky chleba po okolních stolovnících. Brzy mu bude šestadvacet a nic s tím nenadělá. A co zatím dokázal? Nic. Pouze poznal dokonalou dívku a hned ji ztratil. Jinak v životě ničeho nedosáhl, a kdyby teď zkápl po požití nechutně vyhlížející ryby, kterou mu právě předložil astmatický číšník, nikomu na světě by nechyběl. Nepatrný, neznatelný dolíček by pro něm zůstal. Litovala by ho ta neznámá dívka? Není to pravděpodobné. Vzpomněla by si, že se jednou na několik okamžiků setkali? Stěží! Divukrásná dívka se setkává s tolika muži, proč by jí právě on měl uvíznout v paměti? Tato dívka si může vybrat z toho nejlepšího, co Anglie nabízí, ze všech skvělých mladých mužů, kteří řídí vozy značky Bentley a mají všechny prachy světa. Jak ho to napadlo, že by právě jemu měla věnovat jedinou myšlenku? Šestadvacet let… odepsaný… Nudila se s ním, a tak odjela, jakmile dostala první příležitost. Propadal se hlouběji do beznaděje, když vtom ho do levého ucha zasáhla půlka rohlíku. Prudká rána vedená silnou mladou paží. Poskočil a na dívku přestal myslet, jako by i Dante v podobné situaci přestal opěvovat Beatrici. Byl to kus pečiva dobře vypečeného, který se na jeho uchu zřetelně podepsal. Rozhněvaně se rozhlédl. Na druhém konci stolu se na něho omluvně culil hošík, přímo kojenec, a prosebně pravil: „Ó nezlobte se, pane, prosím za prominutí. Já nerad, pane! Mířil jsem na kamaráda… Velice se omlouvám!“ Berry se snažil o grimasu, kterou by dal najevo jakousi smířlivost, jeho srdce však ztuhlo hrůzou.
(100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219235