„Radostné očekávání,“ pokračoval, „skvěle napomáhá správnému trávení. Sám sebe označuji za radostného strávníka.“ „Nezdá se mi,“ opáčil jsem, „že byste byl něčím jiným. Mluvíte jako pulec. Copak vás v životě nezajímá nic jiného? Co takhle domov, vlastenectví a Shakespeare – všechny tyto věci? Proč tomu nedopřát pořádné jídlo, a na hodinku na dvě to utišit, dopřát si volnost myslet na něco jiného.“ „Jak můžete na něco myslet,“ namítl, „když máte v nepořádku žaludek?“ „Jak můžete na něco myslet,“ namítl jsem, „když vám veškerý čas zabere nutnost udržovat ho v pořádku? Vy nejste člověk; vy jste ošetřovatel vlastního žaludku.“ Oba jsme se začínali rozpalovat, zapomínali jsme na svou přirozenou kultivovanost. „Nedopřejete si ani jedno odpoledne za týden. Uznávám, že jste přiměřeně zdravý. To jsou i trestanci v Portlandu. Ti zažívacími potížemi nikdy netrpí. Kdysi jsem znal lékaře, který svému pacientovi předepsal dva roky nepodmíněně jakožto jediný způsob, u něhož se dalo očekávat, že mu přinese trvalý prospěch. Vaše břicho vám nedovolí kouřit. Nedovolí vám pít – nemyslím, když máte žízeň. Dovolí vám sklenici minerální vody s projímavým účinkem ve chvílích, kdy o ni nestojíte; pokud by tedy mohl vůbec nastat okamžik, kdy byste o ni stál. Jste připravený o přírodní potraviny a jste nucený žít z předem připraveného jídla, jako byste byl nějaká výstavní slepice. Do postele vás to žene v jedenáct a oblékáte se do hygienických svršků, které ani nepředstírají, že vám padnou. Toto je přímo ukázkový život pod pantoflem! I ten nejmírnější manžel na světě by vzal nohy na ramena nebo se šel utopit, než aby musel strávit zbytek života připoutaný k vašemu žaludku.“ „Posmívat se je tak snadné,“ řekl. „Já se neposmívám,“ ubezpečil jsem ho, „já s vámi sympatizuji.“
(98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219233
Na to mi řekl, že o žádné sympatie nestojí. Dodal, že kdybych se přestal přejídat a opíjet, překvapilo by mě, jak chytrým a inteligentním bych se stal. Napadlo mne, že tento člověk by mohl být užitečný pro naši současnou situaci. Proto jsem se o něm a jeho teorii rozhovořil. Na Dicka to podle všeho udělalo velký dojem. „Byl to milý člověk?“ zeptal se. „Byl upřímný,“ odpověděl jsem. „Činí to, co káže, a ať je to kvůli, či navzdory tomu, zůstává pravdou, že na světě zcela jistě neexistuje bezstarostnější duše.“ „Je ženatý?“ otázal se Dick. „Svobodný,“ řekl jsem. „Ve všem je idealista. Prozradil mi, že se neožení, dokud nenajde ideální ženu.“ „A co tady Robina?“ nadhodil Dick. „Připadá mi, že jsou pro sebe jako stvoření.“ Robina se usmála. Byl to mdlý, žalostný úsměv. „I on by chtěl mít fazole uvařené načas,“ odvětila, „a pocit, že je doma vždycky přiměřená zásoba ořechů. My neschopné ženy bychom se neměly nikdy vdávat.“ Dojedli jsme slaninu. Dick prohlásil, že se půjde projít do města, a Robina navrhla, že by s sebou mohl vzít Veroniku, že sklenice mléka a buchta by tomu dítěti snad nemusela uškodit. Veronika najednou kupodivu věděla, kde má všechny svoje věci. Než si Dick nacpal dýmku, byla oblečená a čekala na něj. Robina se ještě ozvala, že jim dá seznam věcí, které by mohli přinést nazpět. Také Dicka požádala, aby sehnal instalatéra, tesaře, zedníka, sklenáře a stavebníka a postaral se, aby se okamžitě pustili do práce. Měla za to, že společnými silami by snad mohli zvládnout všechno, co je prozatím zapotřebí, ale nejdůležitější je, aby se do práce pustili bez prodlení. „Co se děje, proboha?“ divil se Dick. „Stalo se ti něco?“
(99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219233
A tehdy Robina vybuchla. Přemýšlel jsem, kdy k tomu dojde. K Dickovu překvapení tomu došlo právě v té chvíli. „Ano,“ odpověděla, „něco se stalo.“ Dicka se zeptala, zda si myslí, že si sedm ubohých odřezků slaniny ona osobně představuje jako oběd pro čtyři hladové krky? Představuje si, soudě podle sebe, že naše rodina plodí jenom blázny? Je laskavé – je zdvořilé vůči rodičům, vůči matce, kterou údajně miluje, vůči otci, jehož šedé vlasy svým chováním a přístupem posílá v žalu do hrobu – bez dalšího dotazování předpokládat, že jejich nejstarší dcera je imbecil? (Vlasy mi mimochodem ještě nezšedly. Tu a tam se v nich možná dá nalézt náznak šedin coby přirozený důsledek usilovného přemýšlení. Nicméně popisovat je paušálně jako šedé je důkazem naprostého nedostatku pozorovacích schopností. A v osmačtyřiceti letech – nebo mírně přes ně – člověk ještě nesměřuje do hrobu, určitě tam ještě nevězí jednou nohou. Robina se v rozrušení uchyluje k přehnanému vyjadřování. Nepřerušoval jsem ji však; myslela to dobře. Navíc přerušovat Robinu ve chvílích, kdy ji – abych užil jejích slov – už nebaví být červem, vyjde nastejno jako snažit se zastavit uragán deštníkem.) Kdyby se méně soustředil na hltání studené slaniny (měl pouze čtyři sousta, chudák chlapec) – kdyby si všiml, jak mu přímo před očima hlady zmírá to roztomilé trpělivé dítě (tím měla na mysli Veroniku) i jeho ubohá starší sestra, vyčerpaná prací a starostmi, sama toužící se nasytit, možná by i člověku jeho inteligence došlo, že se vskutku něco stalo. Když na věc přijde, tohle sobectví, tahle mužská vztahovačnost ji ohromuje, přímo jí vyráží dech. Robina se odmlčela. Usoudil jsem, že nikoliv kvůli nedostatku podkladů, nýbrž proto, že se potřebovala nadechnout. Veronika nám prokázala užitečnou službu tím, že využila okamžiku, aby vyjádřila naději, že obchody toho dne nemají kratší otevírací dobu. Robina byla přesvědčena, že mají, že pro Dicka je přímo typické postávat a lelkovat v koutě tak dlouho, až bude na všechno pozdě.
(100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219233