„To už je lepší,“ pochválila ho. „Většině lidí stačí můj med.“ „Já mám tvůj med taky ráda,“ řekla mu. „Moc mi chutná. Ale člověk nemůže být jen medem živ. Ani ženy. Ani papuchalci. Tady máš svou půlku a pořádně to prohněť.“ A tak se společně pustili do hnětení a zpracovávání těsta a nakonec ho důkladně pováleli a Polly přitom neušlo, jak svalnaté paže Huckle má a že jeho světlé chloupky nejsou přes opálení skoro vidět. „Takže,“ začala, „med.“ „Jo, včelí med,“ přitakal. „To seš teda … medař?“ „Včelař.“ „No jasně, já vím, včelař.“ Polly silou natáhla těsto. A poválela je do uspokojivého tvaru. „Nesmíš ho hníst moc dlouho,“ usměrňovala Hucklea, který se tvářil, jako kdyby mohl těsto ve svých obrovských dlaních rozmačkat na kaši. „Bylo by pak jako žvýkačka.“ „Já rád žvýkám těsto.“ „Tak fajn,“ souhlasila. „Ty si sníš svoji půlku. A já zase svou.“ „Ano, madam.“ „Ještě jsi nezodpověděl moji otázku o včelách.“ „Ano. Ne.“ Polly se na něj podívala úkosem. „Bereš roha?“ zeptala se ho. „Cože? Já? Ne tak úplně.“ „Když řekneš ‚ne tak úplně‘, to podle mě znamená, že jsi rozhodně na útěku. Zastřelils toho chlápka v Renu, jen abys viděl, jak bude umírat? Trochu mi připadáš jako takovej týpek. Ach bože. Nakonec se ze mě stane jedna z těch pošahanejch Američankek, co píšou dopisy chlápkům odsouzenejm na smrt!“ Huckle jí věnoval svůj líný úsměv.
– 101 –
OSTROV S VUNI CERSTVEHO CHLEBA.indd 101
28.6.2016 15:34:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219207
„Nikoho jsem nezastřelil. Nejdou po mně poldové. Mám jen čistě osobní důvody.“ V tichosti pokračovali v hnětení těsta. „Já jsem se sem přestěhovala taky z čistě osobních důvodů,“ řekla po chvíli Polly. „Všechno v mým životě se v poslední době nějak podělalo.“ Zdvořile pozvedl obočí, ale nevyptával se. „Zřejmě proto se sem stěhuje každej,“ dodala a čekala, co z něj vypadne, ale on jen zase pozvedl obočí. „Ach bože, promiň, to vyznělo asi dost hrubě,“ řekla. „Je tu krásně, to je pravda.“ „Je tu vážně krásně,“ souhlasil Huckle. „Myslím, že je tu naprosto nádherně.“ „Jaký je to u vás doma?“ „Rovný,“ odpověděl Huckle. „Všechno je velký a placatý a málo lidí a roviny se táhnou donekonečna. A všechno je šťavnatě zelený jako v džungli. A některý kytky tě můžou sežrat.“ „Odkud vlastně jsi? Z deštnýho pralesa?“ „Ze Savannah v Georgii.“ „A jaký to tam je?“ „Moc hezký,“ odpověděl prostě. „Svým způsobem. Všechno vypadá velmi staromódně. Samý čtvercový zahrádky.“ „V Americe?“ divila se Polly. „Myslela jsem, že v Americe je všechno moderní.“ „Většinou ano,“ souhlasil Huckle. „Třeba Atlanta je moderní. Ale na Savannah jako by zapomněli. Je tam klid.“ „Je tam taky horko?“ „Léto je spalující.“ „Vždyť takový má být,“ mínila Polly. „Tady skoro pořád mrholí.“ „Ale když se tu den vydaří, tak si ho vážíš,“ řekl Huckle tak, že bylo jasné, že už k tomu nehodlá nic dodat. Pak se usmál a zeptal se: „Tak, a co s tím teď mám dělat?“
– 102 –
OSTROV S VUNI CERSTVEHO CHLEBA.indd 102
28.6.2016 15:34:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219207
Těsto bylo pěkně prohnětené. Polly je nechala vykynout na světlém místě, daleko od Neila, a s Hucklem si udělali kávu v kávovaru, který dlouho nepoužívala. A otevřeli si okno, aby mohly dovnitř proniknout paprsky slunce. „Víš, zvenku tenhle barák vypadá, jako že ti spadne na hlavu, ale tady vevnitř je to pěkný,“ dodal a pozoroval zrníčka prachu vznášející se nad vydrhnutou dřevěnou podlahou. „Fakt, vypadá to tu moc pěkně.“ „Já vím!“ řekla Polly. „Kdybych měla nějaký peníze, udělala bych toho tady víc. V první řadě bych koupila záclony,“ začala. „Světlo z majáku mě vždycky dostane, proleze i skrz dveře do ložnice. Připadám si, jako kdybych žila ve filmu Blízká setkání třetího druhu.“ „To mě nikdy nenapadlo,“ divil se Huckle. „A taky bych nalakovala tu dřevěnou podlahu.“ Huckle se tvářil zamyšleně. „To bych pro tebe mohl udělat,“ řekl. „Ale nejsem si jistej, jestli by prkna ten lak udržela. Všimla sis, jak se svažují?“ „Jestli jsem si toho všimla?“ vykřikla Polly. „Díky, já tady žiju! Já po tý podlaze kloužu a postel mám tak nakloněnou, že z ní málem padám.“ Usmál se a Polly najednou připadalo trochu divné, že by si ji měl představovat v posteli. Ale on se vůbec netvářil, že by s ní chtěl flirtovat, byl spíš jen zdvořilý (a trochu hladový). Stejně bylo nesmyslné na něco takového myslet, protože i když si vyměnili pár zběžných esemesek, neměla pocit, že by se tak úplně rozešla s Chrisem. Ale stejně: Ona a Huckle byli jediní cizinci ve městě. Bylo přirozené, že tíhli k sobě. Zvedli se a rozdělili si těsto. „Je to dost fuška,“ poznamenal Huckle, když se snažil spojit kroužky k sobě. „Jen počkej, až je uvaříme,“ uklidňovala ho Polly, tentokrát dala
– 103 –
OSTROV S VUNI CERSTVEHO CHLEBA.indd 103
28.6.2016 15:34:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219207