Ještě než dohrála poslední píseň, Anna dědečka ve stručnosti seznámila se vším, co ji potkalo za poslední léta. Vztah s Taylorem. Zjištění, že nemůže mít děti. Rozchod s Taylorem. Návrat k Bohu. Misijní cesta do Keni. Přátelství s Arnoldem Lenkem. Setkání s Tomem. Úraz. Cesta do Ameriky. Amputace. Vynechala jen tu nešťastnou zářijovou událost. Zatím o tom nedokázala mluvit s nikým jiným než s Amandou. „Proč ten americký švihák nepřiletěl s tebou?“ zajímal se dědeček. Spiklenecky na vnučku mrkl. Anna zrudla. „Ehm – není to tak, že my dva…“ odvětila vyhýbavě. „Tom je vdovec. Jeho žena a dcera před rokem zahynuly při dopravní nehodě.“ Zadívala se z okna. „Takhle je to lepší. Pro oba… Zatím.“ Nazítří ráno se Anna s dědečkem opět vypravili za Piotrem. Jeho stav se nijak nezměnil. Stejně jako napětí mezi Annou a její matkou. Vzájemně se vyhýbaly pohledem. Vyměnily si jen pár zdvořilostních vět. Anna byla vděčná, že je tu dědeček s ní. Uvědomovala si, jak těžké to pro něj musí být. Přihlížet, jak se mu jeho syn ztrácí před očima. Jako hrst písku mezi prsty. V noci slyšela, jak se dědeček potichu modlil. V devět hodin přišla zdravotní sestra, aby Piotrovi zkontrolovala infuzi. Anna a dědeček se zvedli k odchodu. „Anulko, co kdybychom si dneska udělali výlet?“ navrhl vnučce v předsíni. „Třeba na křížovou cestu. Rád bych zase jednou provětral Malucha.“ „Ještě pořád sis nekoupil nové auto?“ usmála se Anna. Jak by mohl. Dědeček nedal na svého červeného fiátka dopustit. Na vytoužené děťátko čekal dva roky, než na něj přišla řada v pořadníku. Vzhledem k Pawlově výšce si ho celá rodina dobírala, že by si mohl vymontovat přední sedadlo a řídit ze zadní sedačky, aby 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219165
nemusel mít kolena až za ušima. Dědeček si ale nikdy nestěžoval na nedostatek komfortu. Svého plechového miláčka nikdy nenazval jiným jménem než Maluch. Na rozdíl od babičky, která autíčku – možná ze žárlivosti – občas říkala Kaszlak. „Vy mladí,“ posteskl si dědeček. „Když něco vyjde z módy nebo se to rozbije, hned byste to vyměňovali za nové. My ze staré školy rozbité věci opravujeme,“ poučoval vlídně Annu. „Jinak bychom s tvojí babičkou sotva vydrželi celý život.“ „Já vím. Jenom jsem žertovala,“ bránila se Anna. „V Keni jsem se naučila, že opravit se dá skoro všechno.“ Dědeček zavedl Annu na rozbahněný dvorek, lemovaný čtyřmi oplocenými zahrádkami a dřevěnými garážemi. „Pozor, ať neupadneš,“ varoval ji. Sám měl co dělat, aby cestou k Maluchovu přístřešku neuklouzl po ušlapané trávě. Maluch byl jako obvykle perfektně nablýskaný, jako by právě sjel z výrobní linky. Nebylo na něm ani stopy po rzi. Anna se namáhavě nasoukala na sedadlo spolujezdce. Dědeček měl s nastupováním ještě větší potíže. Oba si odložili hole na zadní sedadlo. Motor chytil na první pokus. Dědeček je vyvezl kousek za město, kde stál kostelík s křížovou cestou. Jejich oblíbené poutní místo. Když byla Anna malá, brával ji sem skoro každý pátek. Křížová cesta vedla širokou lipovou alejí uprostřed louky, která kdysi bývala růžovou zahradou. Dlážděný chodník stoupal jen velmi pozvolna, takže se Anně šlo docela dobře. Jednotlivá zastavení tvořily výklenkové kapličky s pašijovými obrázky. U každého pomníčku se oba potichu pomodlili. U čtvrtého zastavení – Ježíš potkává svou Matku – zůstal dědeček stát o něco déle. „Tady si vždycky vzpomenu na Stanisławu,“ utrousil potichu. „Paní Podbielskou?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219165
Dědeček smutně přikývl. Zahleděl se na obrázek Panny Marie, vzpínající ruce k Ježíši, který se prohýbal pod vahou svého kříže. „Panna Maria Sedmibolestná. Ona jediná rozumí, čím si Stanisława musela projít.“ Anna vzhlédla. Dědeček před ní jen málokdy mluvil o zážitcích z koncentračního tábora. Jako chlapec přišel v Osvětimi o celou rodinu. Život mu zachránila blízká přítelkyně jeho rodičů, paní Podbielska. Za cenu velkého osobního ohrožení ho vydávala za svého syna. Jejího vlastního syna jí nacisté popravili přímo před očima. Při rozdělování do bloků se vydal na špatnou stranu, a protože nerozuměl německému: „Halt!“, jeden z důstojníků vytáhl pistoli. Manžel paní Podbielske, jedna z vůdčích osobností odboje, skončil v plynové komoře. Existovala jedna otázka, na kterou dědeček Anně nikdy nedal uspokojivou odpověď. Pokaždé ji obratně zamluvil. „Jakým způsobem se paní Podbielske podařilo dostat vás z Osvětimi do pracovního tábora?“ Dědeček si povzdechl. „Nejspíš už jsi dost velká na to, abych ti pověděl celou pravdu.“ Zašoupal holí po zemi. „Slyšela jsi někdy o takzvaných zvláštních blocích?“ „Ehm – asi ano. V jedné knížce o holokaustu o nich byla krátká zmínka.“ Anna nervózně sklopila zrak. „Neříkalo se tak táborovým nevěstincům?“ Dědeček krátce přikývl. „Vymyslel je Heinrich Himmler. Dá rozum, že se o nich nikde moc nepíše. Všichni, kdo s nimi měli co do činění, se na ně raději snažili zapomenout. Vězeňkyně i jejich klienti,“ vyprávěl přidušeně. „Do zvláštních bloků se vybíraly jenom nežidovské ženy. Lékaři je sterilizovali rentgenem. Mnoho zajatkyň kvůli tomu mělo trvalé zdravotní následky. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219165