Ve chvíli, kdy na něj jeden ze skřetů znovu zaútočil a silnou ránou mu skoro vyrazil meč z ruky, zaslechl jakýsi odporný zvuk a zachroptění. Zariskoval a rychle se ohlédl, jen aby spatřil, že poručík probodl dalšího skřeta. Už když otáčel hlavu zpět, věděl, že udělal chybu. Jeho soupeři vycítili příležitost, nebo je ta hra prostě už nebavila, a vyrazili mu meč z ruky. Bezejmenný vykřikl a chytil se za bolavé zápěstí. Měl strach, že mu ho zlomili. Skřet, který ho připravil zbraň, prudce zaútočil. Mladík uskočil dozadu a narazil do poručíka, který právě odrážel další výpad. Cítil, jak padá k zemi, a tak se instinktivně chytil první věci, která mu přišla pod ruku. Adretova kabátce. Poručík zaklel a zamával rukama. Svalil se na Bezejmenného, který pod jeho vahou zaúpěl. Vleže se ještě pokusil seknout skřeta, s kterým před okamžikem bojoval, ale ten se smíchem snadno uskočil. Kopl poručíka do ruky a vyrazil mu meč z ruky. Adret se pokusil získat zbraň zpět, ale jiný skřet mu v tom zabránil výpadem svého kopí. Poručík zaklel a bezmocně sledoval skřety, jak se k němu přibližují. „Brzy se setkám s Jediným,“ obrátil se na vyděšeného mládence. „Ty zřejmě přežiješ, jinak bys byl mrtvý už dávno. Zdá se, že jim jde o tebe. Kdoví, co s tebou bude, ale pokud se někdy dostaneš do Venrisu, najdi ženu jménem Barbara. Má malého synka Abreta. Vyřiď jí, že její muž bojoval a zemřel jako hrdina. Patrně mě bude až do smrti proklínat, že jsem jí na tomto světě nechal samotnou, ale bude hrdá, když zjistí, že jsem padl jako muž.“ „Vyřídím jí to,“ slíbil Bezejmenný tiše.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219061
Blízko nich se ozvalo vlčí zavytí, následováno třemi odpověďmi. Smečka se svolávala k hostině. Skřeti se s obavami ohlédli. Jeden z nich varovně vykřikl a roztřesenou rukou ukázal kamsi za Bezejmenného. Ten se ohlédl, spolu s ním i Adret, ale ani jeden z nich v noční temnotě nic neviděl. Vypadalo to, že skřeti mají mnohem lepší zrak, nebo zkrátka vidí dobře i ve tmě. Dva z nich obrátili svá kopí k cestě, druzí dva stále obezřetně hlídali své lidské zajatce. „Co budeme dělat teď?“ zašeptal Bezejmenný Adretovi. Ten pokrčil rameny. „Těžko říct. Máme tři možnosti: buď nás ti vlci zbaví skřetů a nechají jít, nebo je zabijí a nás taky, anebo jsou jen pozvaní na večeři.“ „Aha,“ polknul nervózně Bezejmenný. „A která možnost je nejpravděpodobnější?“ „Radši se ani neptej.“ „No, ale stejně, jen tak pro zajímavost.“ „Hmm, ta třetí.“ Mladík se na chvíli odmlčel. „Neměl jsem se ptát,“ zabručel. Poručík se na něj povzbudivě usmál. Pohlédl na nejbližšího skřeta, který na něj mířil kopím a zašklebil se. Skřet se zamračil a cosi vyštěkl. Voják se pohrdavě zasmál. „No tak, na co čekáš! Máš snad strach z neozbrojeného muže? Skoncuj to, ty srabe!“ Bezejmenný vytřeštil oči. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219061
„Neprovokuj ho!“ varoval Adreta. Ten na jeho radu nedbal, a dál si dobíral skřeta. „Neboj se. S těma křivýma rukama a šilhavýma očima se do mě netrefí, ani kdybych si přidržel ostří u srdce.“ „To si nemyslím…“ „Jen se na něj podívej,“ uchechtl se Adret. „Ten jeho prťavý mozeček pravděpodobně ani netuší, o čem to mluvím.“ Pokud chtěl poručík prostřednictvím skřeta spáchat sebevraždu, byl na dobré cestě. Zatímco jeho druhové netrpělivě přešlapovali a toužili být co nejdále od blížící se vlčí smečky, ten, kterého si Adret dobíral, začínal podrážděně syčet. Zjevně dobře rozuměl lidské řeči. Bezejmenný doufal, že je to součástí poručíkova plánu – pokud tedy nějaký vůbec má, a tohle není jen opravdu hloupá žádost o vlastní smrt. Skřet se ještě chvíli nechal urážet Adretovými urážkami, než jednomu z jeho kumpánů došla trpělivost a cosi vyštěkl. Bezejmenný těm slovům nerozuměl, ale pochopil jejich význam. Zabij je! Skřetovi zahořely v očích dva zlomyslné plamínky, napřáhl se s kopím a bodnul. Adret byl však připravený. V jeho pažích musela být větší síla, než se zdála, protože chytil zbraň oběma rukama těsně za hrotem, a zastavil ji jen pár centimetrů od svého oka. Pokochal se pohledem na užaslého skřeta, a pak ho kopnutím poslal k zemi. Neměl čas kopí otočit proti dalšímu skřetovi, a tak mu ho jednoduše hodil ratištěm napřed přímo do obličeje. Skřet se s výkřikem chytil za obličej a ucouvl. „Dělej!“ vykřikl na Bezejmenného. „Utíkáme!“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219061