pokoji. Romča ječela: ‚Co si to o mě myslíš!‘ Babička ale slyšela ‚mlátíš‘. Představovala si, jak ji za těmi zamčenými dveřmi bije a kope do ní obrovskýma botama. A začala ho nenávidět. Přivezl jí bonboniéru a ona ji vysypala na zem a bonbóny rozdupala; přivezl jí panenku, kterou vyhodila z okna. Ale on nebyl asi špatný. Za malé dědictví po jakémsi strýci poslal Romču na léčení do Itálie. Jela tam, seznámila se tam s nějakým mladým souchotinářem a zamilovala se do něho. Zpátky se jí nechtělo. Když umřel, vrátila se úplně zlomená. Léčili ji, jak dovedli — a většinou nedovedli nic, proto jí neustále měnili kúry… Moment, k pokladnám ještě nejdeme. Musela například každý den vypít hromadu syrových vajíček, měli jsme dokonce takovou fotku, Romča v posteli a vedle ní hromada skořápek… Bolševici ji spálili v krbu jako většinu fotografií… Ale všichni alespoň doufali. Její máma koneckonců žila s tuberkulózou přes dvacet let. Přes půl roku sice seděla v horských sanatoriích a vracela se v podstatě jenom na svátky, a navíc jí udělali takzvaný kolovrátek…“ „Kolovrátek?“ „Takovou operaci: nemocná plíce se jakoby svinula a zmenšil se tak její povrch. Málokdo to přežil, ale prababička to přežila. Prorokovali jí rychlou smrt, ale ona s tou podvázanou plící vydržela do poloviny války, čili skoro dvacet let.“ „A Romča?“ „Pomalu, vydrž. Všichni doufali, že se uzdraví. Ale jedné noci se babička, tehdy tak čtyřletá, probudila, když 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219060
slyšela matčin hrozný pláč. Vylezla z postele a odcupitala po těch svých malinkých nožičkách chodbou. A co vidí? Otec sedí na posteli a objímá matku, která ne a ne přestat a přerývavě mluví: ‚Přišla… taková šedá… postava…, stála ve dveřích a řekla: Romča má před sebou rok… rok života…, zemře toho a toho dne…, ale to je méně než rok…‘ A on ji k sobě tiskl a tiskl a opakoval, že to byl jenom sen, a znovu ji objal a políbil ji na tváře mokré od slz; velký holohlavý, vousatý muž, který jí slíbával slzy z tváří… Ale nebyl by to pečlivý pan právní rada Valerián Karnauchov, aby datum nezapsal na lístek a neschoval jej mezi jiné dokumenty v zásuvce stolu. A když o necelý rok později babičce přišel telegram z Varšavy, že se Romče přitížilo, věděla, že se s ní jede rozloučit navždy. Předpověď seděla na den přesně.“ „Tamhle je míň lidí.“ „Ale mají plné košíky… Tady je to lepší. No tak dobrá. V každém případě bylo babičce necelých pět a trýznivě se jí stýskalo po Romče. Romča za ní chodila noc co noc, ve spánku. Povídala si s ní, hrály si spolu s panenkami a pak zase šla. ‚Čekají tam na mě,‘ říkala, ‚pustili mě za tebou jenom na pět minut. Zítra ale zase přijdu.‘ A jednoho dne nepřišla a babička prostě pochopila, že je někde jinde. Konec zvonec. Babička vyrůstala bez sestry a upřímně řečeno i bez matky, která celé měsíce vysedávala v sanatoriích v Tatrách. Vídala ji jenom párkrát za rok — na Vánoce, a když vál halný vítr, který souchotinářům svědčí. Ale i tehdy její matka jedla a spala 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219060
o samotě a na vařiči vyvařovala všechny příbory a nádobí, kterých se dotkla, a nikomu nedovolila ji políbit. Víš, babička mi pak po letech říkala: ‚To je jedna z mých nejhorších vzpomínek z dětství — matka se vrací ze sanatoria, běžím za ní, abych ji objala, a ona zvedá ruce v odmítavém gestu a říká, ať se jí za nic na světě nedotýkám.‘“ � Máma nás vychovala tak, jak ji vychovala babička a babičku pradědeček. Táta vychovával nás, jak ho vychovával dědeček a dědeček zase podle pradědečka Dehnela. Pradědeček Dehnel byl legionář, poslanec a ředitel nemocnice. Jeho syn nejprve nastoupil do kadetského korpusu a později se stal důstojníkem a námořním kapitánem. Díky tomu i můj táta volil silová řešení, vydával rozkazy a na palubě krotil neustálé vzpoury. Právní rada Karnauchov vyjednával. „Myslím, že by sis měl vyčistit zuby,“ pravil třebas, „ale pokud uvedeš neprůstřelné argumenty podepřené příklady z vlastní zkušenosti, že je to zbytečné, pak nemusíš.“ Ba co víc, často dal na argumenty své dcery, i když asi ne v tak základních věcech. Babička proto měla v dospělosti nezpochybnitelnou autoritu a v jejím domě vládly zásady osvíceného absolutismu. Mámě zase přišlo snazší po nás vyžadovat výkon nejrůznějších dětských ctností jako úklid hracích kostek nebo včasné psaní domácích úkolů. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219060