Vzal si klíč od pokoje. Šel se ubytovat. Dohodli se ještě, že půjdou něco malého sníst. Pozval je do hotelové restaurace. Všichni si jen odložili věci. Sešli se dole. Objednal, co si vybrali. Pak řekl slavnostně: „Milý Davide, dnes je tvůj veliký den. Poprvé budeš hrát jako profesionál. Dokonce hned na mezinárodních prknech. V jednom z nejprestižnějších domů světové opery. Dovol mi, abych ti popřál hodně štěstí, hodně úspěchů, ještě spoustu všelijakých premiér ve tvém životě. V daleké budoucnosti milující a milovanou rodinu. Na památku na dnešní slavnostní den ti věnuji dárek, který ti bude dnešní den navždy připomínat." Objal Davida. Předal mu nádherně zabalený drahý dárek. David vyvalil oči. Chvíli němě zíral na balíček. Pak jej beze slova začal opatrně rozbalovat. Objevil hodinky. Zíral na ně v němém úžasu. „Rozhodně bych ti nedoporučoval, nosit je do školy. Jsou velmi cenné, jen pro zvláštní příležitosti. Nevím, zda je dnes při vystoupení můžeš mít na ruce. Aby tě nerozptylovaly, nebo nepřekážely. " Chlapec se vrhl Pavlovi do náruče. Plakal. Hodinky byly fantastické. Nikdy takové podobné neviděl. Sedl si. Dal si je na ruku. Prohlížel si svou ruku ze všech stran. Sára slzela. Litovala, že nežije s Pavlem. „Nechápu, proč s ním nedokážu žít. Je to nejlepší muž mého života. Proč nejsem schopná k němu zahořet vášní? Už si ani nevzpomínám, co to slovo znamená! Nerozumím sama sobě. Jen vím, že on má s mým zpíváním naprostou pravdu. Zná mě líp, než znám sebe sama. Jestli nezačnu co nejdřív zpívat, zhroutím se. Tak to je. Musím začít žít i svůj život, nejen synův,“ prolétlo jí bleskově hlavou. „Bude to těžké skloubit.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219023
Ale už věděla, že to udělá. Možná volání o pomoc, ji přimělo, aby mu zavolala. Aby ho pozvala na premiéru. Nejen pro Davida to udělala, ale i pro sebe. To byla první věc po velmi dlouhé době, kterou udělala pro sebe. Dojedli. Odebrali se na pokoje. Čas rychle plynul. Začali se připravovat na premiéru. David musel být včas v Opeře, dvě hodiny před představením. Pak budou mít oba asi hodinu volno. Ještě si popovídají. Doprovodili ho do Opery. Pak si šli sednout do blízké kavárničky. Pavel objednal Vídeňskou kávu se zákuskem. Sára se pomaličku uvolňovala. Ale stále byla plná záhad. Nepustila ho příliš hluboko do duše. Už se jí začaly rýsovat drobné vrásky kolem úst i očí. Vypadala unaveně. Snad se to spraví, pokud začne zase zpívat. Věřil tomu. Ale cítil, že její srdce mu nepatří. Patrně nikdy patřit nebude. Tenhle poznatek byl pro něho důležitý. „Moc rád bych sledoval Davidovu kariéru zblízka, záleží mi na něm." Sára byla překvapená. Významně se na něho podívala. Pak se usmála: „Bude nám ctí, když nás občas někam doprovodíš." „Velmi rád!" „Ale nic víc si od toho neslibuj," celá zrudla. „Neboj se. Je mi jasné po celé té dlouhé době, že mě nemiluješ. Už ani nedoufám, že bys někdy mohla. Tím se netrap." Nebylo jí příjemné mluvit tak příliš osobně. Ale zároveň se jí očividně ulevilo. „Víš co, drahá? Domluvíme se na tom, že jsme blízcí kamarádi, kteří se mají rádi. Pomáhají si. Je to láska bezelstná, bez nároků, bez vášně. Myslíš si to taky?" 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219023
„Ano," vyhrkla, „přesně tak to je." „Slib mi, že kdykoliv budete potřebovat mou pomoc, nebudeš váhat. Zavoláš mi. Já vždycky přijdu. Vždycky se budu snažit pomoct." „Co když už třeba nebudeš sám?" „I tak zavolej. Pro tebe i pro Davida jsem kamarád. Vždycky pomůžu, když to půjde. I kdybych měl třeba svou vlastní rodinu, manželku i děti. Tvého syna nikdy nepřestanu mít rád jako vlastního. Tebe jsem velmi miloval. Ty to víš. Ale obávám se, že náš vztah nemá perspektivu." Sára se zeptala: „Máš někoho?" „Zatím ne," řekl po pravdě Pavel. „Přeji ti velikou a šťastnou lásku. Promiň, ale nemůžu za to, že nám to nevyšlo. Nerozumím tomu." „Tím se netrap. Dnešek patří Davidovi. Bude mít určitě veliký úspěch. To je v jeho věku úžasné. Jsem na něho hrdý." „Děkuji ti, za ten úžasný dar. Musel stát spoustu peněz. Neměl jsi tak utrácet." „Chtěl jsem mu dát hodnotný dárek, co by v sobě odráželo veliký význam dnešního dne." „Děkujeme ti za všecko," řekla Sára rozrušeně. Pavel se podíval na hodinky: „Už musíme jít, nebo přijdeme pozdě. To bych si dnes neodpustil!" Usedli v přízemí uprostřed. Bylo jasné, že mají protekční místa. Do orchestřiště vstoupil dirigent. Uklonil se na všechny strany, dal muzikantům znamení. Začali hrát. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219023