98
pocházející z aristotelské tradice; nakolik postačují kategorie, s nimiž pracuje slovotvorba (srov. Miloš Dokulil) a lexikálněsémantická analýza, ať už logická (Zenon Klemensiewicz), nebo sémantická (Jurij Apresjan, Igor Melčuk, Aleksandr Żołkowski), či nakolik mají tyto fazety vycházet z konkrétního materiálu a z kognitivních kategorií, které z něj vyplývají. To všechno je však třeba dále zkoumat. Pojem profilování, tak jak byl vypracován na základě etnolingvistických analýz, stejně jako jeho výsledek – profil obrazu předmětu (známý v podobném významu i z kognitivní gramatiky) má vztah k určité vlastnosti fixovaného zobrazení předmětu (stereotypu). Tato vlastnost je dána jednak specifickým výběrem a strukturací aspektů, na jejichž základě se předmět chápe, jednak typem určitých kvalitativních charakteristik, které se k těmto aspektům vztahují. Jedno i druhé je spjato s činiteli vycházejícími z poznávací a kulturní báze jazyka. Jedná se o tyto činitele: (a) hledisko mluvícího subjektu, (b) druh vědomostí o světě, (c) typ racionality a (d) systém kulturních vzorců a hodnot daného společenství. To vše společně rozhoduje o poznávacím modelu, v jehož intencích je vhodné předmět interpretovat (Fillmore 1985).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218984
10. stereotyp slunce v lidové polštině
99
10. stereotyp slunce v lidové polštině1 úvod světový kulturní kontext Polský stereotyp slunce představuje v mnoha ohledech dědictví minulosti, někdy dosti vzdálené. V raných kulturách bylo slunce vnímáno jako kosmická síla, manifestace nadpozemské moci anebo přímo jako bůh. Kult slunce známe už ze starého Egypta, kde je uctívali v podobě boha Ra (jehož symboly byly člun, štít s hadem, oko, sokol a skarabeus), z Babylonie (bohem slunce byl Šamaš), Persie (bohem slunce byl Mitra, podmanitel býka), či Řecka (bůh slunce Helios jezdil po nebi v kočáře taženém bílými koňmi). V Indii se už od védských dob chápalo slunce a světlo jako manifestace bytí, ducha, nesmrtelnosti a plodnosti. Solární kult je doložen i v Mexiku, Peru a Austrálii. Slunce uctívali též Izraelité (srov. 2 Kr 23,5 a 23,11), a to i navzdory oficiálním zákazům (srov. Deut 4,19). Do Říma přinesly kult slunce kolem 1. století po Kristu legie z východu, z perského náboženství spojeného s bohem Mitrou. V Římě se pak 25. prosinec slavil jako Dies nativitatis Solis invicti – Den narození nepřemožitelného Slunce. Raná křesťanská církev tento kult asimilovala a dala mu nový význam, když právě tento den ustanovila hlavním dnem Vánoc, svátkem Božího narození. Kristus se v Bibli označuje jako slunce spravedlnosti či vycházející slunce (Mal 3,20, Lk 1,78). Křesťanské kostely byly orientovány na východ, tedy směrem ke slunci. Stará slovanská tradice spojovala slunce se dvěma bohy: Svarogem – bohem nebes a Svarožicem – bohem ohně. Ve slovanském folkloru patří slunce do téže mytologické řady jako den, nebe, východ, oheň a život, zatímco měsíc odpovídá noci, zemi, západu, vodě a smrti. To je v souladu s celou indoevropskou tradicí, v níž je slunce spojováno se světlem a nebem.
1
Spoluautorkou studie je Stanisława Niebrzegowska-Bartmińska.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218984
100
Na tomto místě chceme ukázat jazykově-kulturní obraz slunce, jehož úplný popis je podán v I. části Slovníku lidových stereotypů a symbolů a opírá se o dokumentaci polské lidové kultury z 19. a 20. století.2
polský kulturní kontext Ve standardní polštině lze rozlišit čtyři významy lexému słońce: 1) „denní světlo na nebi“, 2) „světlo, teplo“, 3) „místo, kam svítí slunce“, 4) „slunečné počasí“. Toto významové rozrůznění se projevuje nejmarkantněji ve výrazech typu poruszać się za słońcem ,pohybovat se po slunci, ve směru slunce‘ (význam 1); robić coś o słońcu, za słońca ,dělat něco za slunce, za denního světla‘ (význam 2), srov. (5), (21);3 na słońcu su szyć ,sušit na slunci‘, na słońce coś wynieść ‚vynést něco na slunce‘, tj. na světlo, po słońcu chodzić ‚chodit po slunci‘, tj. tudy, kam svítí slunce (význam 3). Tyto významy můžeme chápat v podstatě jako různé profily jedné bázové představy. Všechny tyto profily (významy) jsou s bází spojeny na základě metonymie. Významy 2, 3 a 4 jsou odvozeny od významu prvního, základního; význam 4 je generalizací prvních tří významů (1–3). V souladu se zásadami vytváření kognitivní definice tu bude lexém představen v celé síti paradigmatických a syntagmatických vztahů a ve vzájemném křížení různých sémantických polí. Popis je rozdělen na dvě části, explikaci a dokumentaci; dokumentace je uspořádána podle folklorních žánrů a základní motivy dokládá vždy v příslušném kontextu.4
explikace etymologie názvu a slovotvorné souvislosti Polské slovo słońce, v dialektech také słonie, słonio, má blízké ekvivalenty v ostatních jazycích slovanských (česky slunce, rusky solnce) i šíře indoevropských (lat. sol, franc. 2 3 4
Jde o zkrácenou verzi hesla SŁOŃCE z uvedeného slovníku (SSSL), více srov. ediční poznámka k této stati (s. 152). Čísla v kulatých závorkách odkazují k jednotlivým příkladům z dokumentační části studie, srov. s. 93 (pozn. překl.). Kontextem je v podstatě motiv chápaný jako tematický segment textu. Jeho součástí je stabilizované slovní a/nebo sémantické spojení. Dokumentaci představuje rejstřík motivů, které se uplatňují v různých folklorních žánrech. Součásti motivu, stabilizované v lexikální rovině jako určité formule, vyznačujeme kurzivou. Čísla v kulatých závorkách odkazují k jednotlivým příkladům z dokumentační části studie (pozn. překl.). Dokumentaci představuje následující materiál: „Lud“ Oskara Kolberga (60 svazků), „Literatura Ludowa“ (23 svazků), „Lud“ (78 svazků), „Łódzkie Studia Etnograficzne“ (30 svazků), „Orli Lot“ (23 svazků), „Polska Sztuka Ludowa“ (48 svazků), „Wisła“ (20 svazků), „Zbiór Wiadomości z Antropologii Krajowej“ (18 svazků) a 283 dalších publikací. Další část dokumentace pochází z terénních výzkumů lublinského etnolingvistického týmu, které se uskutečnily v letech 1960–1994.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218984