„Já bych si nepouštěl pusu na špacír,“ napomenul ji manžel. „Copak ženská těmhle věcem hoví?“ Téhož rána se přišinul z kostela bratr Fergus. Před ním si vyšlapoval hošík vyzvánějící na zvonec. Beze slova velebně kráčeli přes pole. Mans i Hilda tušili, co mnicha do Revay přivádí. Starý Trev, který obdělával díl za kopcem, už týden churavěl. Na hřbetě měl prý dobrých osm křížků. Církev se tedy umírajícímu postarala o zaopatření. Hoch s cinkajícím zvonkem i řádový bratr s posvěcenou hostií směřovali přímo k Mansovým dveřím. Hospodář zavolal: „Fergusi, tak že by nám už Magnus s Hakonem uzavřeli mír? Je to tak?“ Chlapec i mnich ho nebrali na vědomí víc než bečící ovci. Chalupu minuli jako u vytržení. Hilda se pokřižovala s vědomím, že se okolo stavení nese svátost oltářní. Za hodinu se dvojice vracela. Bratr Fergus odnášel zvonek a prázdné ciborium, zatímco hoch se co chvíli shýbal pro petrklíče a v slunečním jasu se smál. Tak dospěli k rohu Mansovy chalupy. Hospodář s hospodyní právě kydali z hnojníku mrvu. Rolník nasadil smutný výraz a zeptal se: „Jak se vede starouši Trevovi?“ „V pokoji se odebral na pravdu boží,“ sdělil mu řeholník s úsměvem. Hilda se znovu požehnala křížem. „Inu,“ ozval se chalupník, „máme nejspíš po válce. U kováře jsem slyšel, že se páni snad domluvili.“ „O tom nic nevím,“ odvětil řádový bratr.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218854
„Už je to tak,“ přesvědčoval ho hospodář. „Páni rozpustili vojska. Rejtaři shrábli žold a vydali se válčit do Irska. Na Orknejích nezůstal ani jeden.“ „Řekl bych, že jedině starý Trev má klid,“ mínil Fergus chmurně. „Než skončí tohle léto, leckterý vesničan se bude modlit, aby už i on měl navěky pokoj.“ Chlapec i mnich se ubírali dál. Klučina se pochlubil, že ví o skřivánčím hnízdě. Řeholník mu kladl na srdce, ať se vajíček nedotýká. Raději ať zaběhne do mlýna a požádá pana otce, aby poslal na Brough pět pytlů mouky. Na sklonku léta zřejmě nastane bída. Nemocní i chuďasové přece bez pomoci kláštera nevyžijí. A trocha mouky přitom musí zbýt i na hostie, které nesmějí na oltáři chybět. Zaslechl totiž, že v Yesnaby ráno zahlédli ohromnou tlupu jezdců. Vyslanci církve se vzdálili Mansovi z doslechu. Hospodář už jen zahlédl, jak kluk sbíhá po polích k mlýnu. „Nechce se mi věřit, že by nebylo po válce,“ zapochybovala Hilda. Uběhlo šest dnů a jezdci nikde. Její muž i ostatní rolníci z Revay si přehodili přes ramena popruh s ošatkou naplněnou osivem. Od úsvitu do soumraku pak obřadně rázovali po úbočí. Z dlaní jim šlehal zlatý déšť. Utekl další týden. Mans za chalupou stloukl z dvou naplavených dřev a kusů pytloviny strašáka. Hildě se toho rána zatoulala černá slípka. „Ta černá kuřička,“ hořekovala, „už měsíc jsem od ní
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218854
nenašla vajíčko. Určitě zanáší někam do vřesu. Jen co tu dodělám ten sýr, zajdu se po ní podívat.“ Když hospodář došel se strašákem na obilné pole, spatřil ve svahu nad ním svou ženu, jak prolézá vřesoviště a prohrabuje se spletí tuhých šlahounů. Bylo krásné ráno zkraje léta. Z jezera blýskalo slunko a vysokou travou se plavně honil vítr. Na birsayských oraništích rašila první nesmělá zeleň. Strašák trčel uprostřed Mansova dílu. Povrzával ve větru a cáry se na něm jen třepetaly. V dáli pod klenbou mniši nasadili chorál. „Ve vřesovině těžko na vejce padneš!“ zahalekal hospodář. Hilda zatím slepičku potichu vábila. „Sazičko. Kominičko. Kdepak tě mám, ty černá krákorko? Kdepak jsi, putičko moje černá? Pojď ke mně, ty můj uhelníčku.“ Když nyní zrno spočinulo v zemi, vesničané čekali, až slunce a déšť vykonají své. Tak se projevovala jejich víra. Věřili přece, že semeno uložené do hlíny vstane z mrtvých, tedy že nejprve vyžene klíček, potom klásek a nakonec stéblo obtěžkané úrodou. Tentokrát však zmrtvýchvstání zrna naráželo na různá úskalí. Co když po celý červen budou návrší stíhat průtrže mračen? Co jestli sluníčko sežehne nedozrálou úrodu výjimečným žárem? A nedejbože kdyby se do kořenů zažrala nějaká žoužel. Rolníci dělali, co mohli. Svědomitě rozmetali po černé prsti chaluhy a chlévskou mrvu. Dostavil se biskup a požehnal jejich dílu. I počasí jim zatím přálo. Sem tam sprchlo, ponejvíc v noci. Dny se
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218854