Moris pokýval hlavou a povídá: „To teda doufám, že ne.“ „To ani nechceš vědět, kde jsem byla?“ Moris si oddechl, vyskočil na kamennou terasu, na níž ležela pletená deka, a povídá: „No tak dobře, kde jsi byla?“ „Jenom tady kousek, ale hlavní je, že mám novou kamarádku.“ Wiky nastavila jednu ruku a z rukávu jí vylétla Hvězdička. Moris se nahnul dozadu a vytřeštil oči. Hvězdička poletovala ve vzduchu mezi Morisem a Wiky. „Tohle je Hvězdička, moje kamarádka a tak trochu bezdomovec. Může s námi zůstat, prosím, prosím?“ Moris se jenom nesoustředěně koukal na Hvězdičku a mumlal si pod fousy: „Padlá hvězda, o nich už jsem neslyšel roky.“ „No tak, Morisi, může s námi zůstat?“ Moris se probral ze zadumání a povídá: „No jasně že může u nás zůstat. Víš, jaká je to vzácnost?“ Hvězdička se jenom tak upejpavě zase posadila Wiky na rameno a tichounce si povzdechla: „I když nevím, co bych tady mohla dělat.“ Vtom se na Morisově tváři ukázal šibalský rozzářený úsměv. „No, to já bych věděl, co bys mohla dělat. Mohla by ses stát Wikyinou součástí.“ „Cože?“ udiveně vyjekly obě dvě. „Wiky potřebuje někoho, kdo by ovládal její hůlku.“ Wiky pozvedla svoji hůlku a prohlížejíc ji povídá: „No jo, vlastně hůlka má mít někoho uvnitř. Já ale nechci Hvězdičku uvěznit.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218840
Moris vysvětlil Hvězdičce a Wiky, že se nejedná o uvěznění a že se dá za určitých podmínek pouto přerušit. Vysvětlil jim, jak se to dělá a že hůlka slouží jako jakýsi most mezi čarodějkou a bytostí v hůlce. Po dlouhém vysvětlování byla Hvězdička svolná, zatímco Wiky se to pořád ještě nezdálo. Když ale viděla, jak je z toho Hvězdička nadšená, tak tedy souhlasila. Obě dvě se postavily naproti sobě uprostřed jeskyně. Moris stál až v nejtemnějším konci a zakrýval si oči. „Tak a teď natáhneš, Wiky, svoji hůlku a dotkneš se s ní Hvězdičky. V tu chvíli si obě v duchu řeknete „spojení“ a ty, Hvězdičko, už víš, co máš dál dělat.“ „Tak dobře,“ řekly najednou obě dvě a Wiky pomaličku zvedala svoji hůlku směrem k Hvězdičce. Čím blíže byla hůlka k Hvězdičce, o to víc Hvězdička zářila. V bílých paprscích světla se Hvězdička srdečně usmála na Wiky a ta zase na ni. Pak se hůlka dotkla Hvězdičky a jeskyni zalilo jasné oslepující světlo a silná energie. Wiky nejdříve nic neviděla. Po pár minutách se jí začal vracet zrak. Zamhouřila oči a uviděla Hvězdičku vznášet se nezměněnou ve stejné poloze jako předtím. Zmateně povídá: „Co se stalo? Nevyšlo to snad?“ „Ale vyšlo, dobře se podívej,“ odpověděla Hvězdička a z její záře se vynořila hůlka. Hvězdička byla na její samé špičce, a když poletovala po jeskyni sem a tam, hůlka vypadala jako barevný fáborek za ní. „No a vyšlo to vůbec?“ ptala se ještě pomrkávající Wiky. „No, tak to můžeš vyzkoušet,“ ozval se Moris ze zadního konce jeskyně. Hvězdička přiletěla Wiky k ruce a vložila rukojeť hůlky do její dlaně. Wiky sevřela hůlku v dlani a v tu chvíli si uvědomila zvlášt99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218840
ní pocit. Energie hvězdičky procházela přes hůlku celým jejím tělem a Hvězdička zase cítila tlukot Wikyina srdce. Bylo to, jako když položíte někomu hlavu na hrudník a cítíte jeho tep. Pro ně dvě to bylo uvnitř jich samotných. Byly spojeny. Po chvíli užaslého pocitu zahnal Moris Wiky s Hvězdičkou spát a druhý den ráno se vypravili zpátky do sídla. Když letěla Wiky na koštěti směrem k sídlu, seděla jí Hvězdička na rameni a Moris zase vzadu na koštěti. Jak se rozprostírala ranní mlha nad bažinou, v dáli před nimi se objevil vysoký a košatý obrys. Bylo to její rodinné sídlo a Wiky na něj ukázala a povídá Hvězdičce: „Podívej, to je můj domov. Teda, teď už náš domov.“ Hvězdička sedící na rameni se nahnula o něco dopředu, aby líp viděla. Když byla stavba už vidět celá, probudil se zase kouzelný klobouk, pískl a nakláněl se dopředu. Jako by se tím chtěl dostat domů dříve. Koště doletělo až k sídlu, udělalo otočku kolem nejvyšší věže a přistálo na kamenné podlaze ve věži. Nejdřív seskočil z koštěte Moris a pak Wiky s na rameni se držící Hvězdičkou. Když už stála na kamenné podlaze, otočila se ke koštěti, pohladila je a povídá: „Moc ti za všechno děkuju, košťátko.“ Koště se v půli prohýbalo za Wikyinou rukou a vrnělo. Když dala ruku pryč, tak se narovnalo a odletělo do neznáma. Moris scházel po točivých schodech z věže a Wiky šla hned za ním. Zamířili do pracovny, a jakmile už přicházeli po schodišti, uslyšeli hlasy. Hvězdička se okamžitě schovala do límce od svetru a klobouk se zase napřímil. Čím byli blíže, o to byly hlasy hlučnější. Když už vcházeli do pracovny, jasně se dalo rozpoznat, jak se Trevor s Braunovými hádají s kouzelným zrcadlem. „Nebojte se, je v pořádku, a dokonce má pro nás překvapení.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218840