farní sítě, a smrt litoměřického biskupa Maxmiliána Schleinitze. Holického ambice se naplnily v Litoměřicích a projekt klatovského stolce padl definitivně. O českobudějovickém případu literatura, až na minimální a nejasné zmínky Jindřicha Vančury v jeho díle o dějinách Klatov, zarytě mlčí. Výjimku bohužel netvoří ani novější práce Rudolfa Svobody o dějinách českobudějovické diecéze, neboť autor svou práci začíná jednoduše až v době, kdy se projekt realizoval. Staršími jednáními před druhou čtvrtinou 18. století se nezabývá vůbec. Musíme tak zůstat u konstatování, že městská rada projekt odmítla a s poukazem na to, že město je věrně katolické, doporučila jako vhodnější pro rekatolizační záměry založit biskupství v Táboře.298 Pro tuto práci jsem městské archivy ani velké množství pramenů k činnosti Ferdinanda Matouše Sobka z Bilenberka, uložených ve fondu Řád benediktinů Břevnov v Národním archivu, neprocházel. Proto mohu zůstat jen u toho, že se záměry nakonec neuskutečnily ani na jihu Čech. Valdštejn jednání neobnovil a biskupství v Českých Budějovicích vzniklo až v roce 1785. Sobek se však zdaleka neomezoval jen na vyjednávání s magistráty. Velké úsilí spojil s plány na dostavbu metropolitní katedrály sv. Víta. Od února roku 1673 jeho kroky sledoval v Praze velmi pozorně i Jan Fridrich z Valdštejna. Mnoha arcibiskupových podniků se i aktivně účastnil. Praha byla sídlem a hlavním místem reprezentace hradeckých biskupů až do závěru 17. století. Velkou část svého hradeckého působení tu strávil i samotný Sobek, a tak nikoho nepřekvapovalo, že Valdštejn hraje spíše roli „zastupitele“ východočeské diecéze v Praze. Sobek v různých záležitostech odjížděl do Chrasti, Vídně či Říma, Valdštejn do Duchcova, Vídně a Olomouce a Talmberk opět do Chrasti a Podlažic. V Praze se nicméně všichni účastnili bohoslužeb v katedrále, navštěvovali arcibiskupa v jeho rezidenci, kde i často pobývali, pokud nevyužívali své vlastní paláce či pohostinství jiných. Metropoli chápali jako stabilní centrum, kde se účastnili zemského sněmu, i jako místo utkávání s místodržiteli či představiteli hradecké městské rady, kteří sem přicházeli, aby jednali o svých zájmech. Ve všech případech přitom hrála důležitou úlohu i metropolitní kapitula u sv. Víta. 298 Jiří
KOPÁČEK a kol., Encyklopedie Českých Budějovic, České Budějovice 1998, s. 41– 42, autor hesla Miroslav NOVOTNÝ. Viz též http://encyklopedie.c-budejovice. cz/clanek/biskupstvi, odkaz platný k 20. říjnu 2015; Jaroslav KADLEC – Pavel R. POKORNÝ, Českobudějovická diecéze, České Budějovice 1995, s. 19.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218813
Ta po Harrachově smrti převzala správu arcibiskupských statků a bohoslužby v katedrále – in spiritualibus děkan Sebastian Zbraslavský, in temporalibus Joannes Beck de Mungau spolu s Tomášem Pešinou, který však tou dobou vizitoval diecézi. Tomáš Pešina přitom patřil k nejbližším Sobkovým spolupracovníkům. Sobek ho podporoval už v roce 1665 při volbě ke kanonikátu a po svém nástupu na metropolitní stolec ponechal správu statků v jeho rukou. V roce 1668 mu císař udělil právo užívat přídomek z Čechorodu. Když na konci března roku 1670 zemřel Sebastian Zbraslavský, který zastával i úřad generálního vikáře, nastoupil Pešina na jeho místo. I on působil ve východních Čechách (nejprve v Kostelci nad Orlicí a později v Litomyšli) a podobně jako Sobek stál blízko okruhu „vlasti této české výborných zpytatelů“.299 K němu patřila i řada dalších kanovníků. Roku 1668 byl mezi ně přijat i týnský farář Jan Ignác Dlouhoveský a o rok později zatím jen nominálně Václav Bílek z Bilenberka, který v roce 1673 vystřídal Pešinu v úřadu generálního vikáře a později i českého kazatele v metropolitní kapitule. Patnáctileté působení při pražské katedrále Pešina zaznamenal v kapitulní pamětní knize. Na něj po jeho smrti navázal Christian Augustin Pfaltz. Dění, spjaté s katedrálou a sborem jejích kanovníků, díky nim můžeme sledovat až do roku 1695.300 V letech 1671–1672 stavy na českém zemském sněmu jednaly o financích na opravu věže katedrály a zamýšlely i zaklenutí nové lodi nad hrobem sv. Vojtěcha. Jednání dospělo k tomu, že peníze budou uvolňovány v průběhu prací. Od dubna roku 1673 pak začaly první výkopy pro základy dostavby katedrály. Při nich Sobek pronesl slavnostní řeč, v níž se obracel ke sv. Vojtěchovi s prosbou za zdar díla. Nato převzal od kapitulního děkana lopatu a symbolicky zahájil práci. Po něm přiložili ruku k dílu i děkan, kanovníci a královští místodržící.301 Když se v srpnu téhož roku císař Leopold I. vypravil do Chebu k ar mádě, aby byl přítomen přehlídce, kanovníci bedlivě sledovali směr jeho cesty. Zastihli ho v Plzni, kde mu Pešina při audienci věnoval svůj rozsáhlý 299 Tomáš
PEŠINA z Čechorodu, Prodromus Moravographiae, Litomyšl 1663, nestránkovaná předmluva. 300 Tomáš PEŠINA z Čechorodu, Memorabilia ab anno 1665 usque ad annum 1680, ed. Antonín PODLAHA, Praha 1916; Christian Augustin PFALTZ, Liber actorum … ab anno 1680 usque ad annum 1695, Archiv Pražského hradu, fond Archiv metropolitní kapituly, sign. Cod. LII., 1. 301 PEŠINA, Memorabilia, s. 36.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218813
Gerard de Groos, Leopold I., 1673
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218813