v Nevadě. Když k incidentu došlo, vůbec nebyl na východním pobřeží. Ernest Deshales, druhý z nich, byl v té době ve věznici v Ocean County a už tam byl celých šest měsíců, protože byl odsouzen za ozbrojenou loupež. Byl tím pádem trochu absurdně zbaven podezření, že by mohl stát za nějakou špatností tady v institutu. Amelia trvala na tom, aby výslech probíhal v kanceláři jejího muže. Byla to tmavá, dřevem obložená místnost, o dost menší než Ackermanova pracovna. Nikde na stěnách nebyly žádné fotografie, které by připomínaly velitelovy dřívější úspěchy, žádná ocenění za chrabrost. Nebylo tam ani okno, protože se místnost nacházela v suterénu. Ve skutečnosti to byla taková větší šatna. Někteří vyšetřovatelé, kteří pracují pro státní správu, by asi nesouhlasili s tím, že jsem dovolil, aby výslech probíhal právě tady, a to z důvodu, že by se podezřelá mohla cítit v důvěrně známém prostředí až příliš dobře. Já však neměl v úmyslu Amelii Johnsonovou nikterak zastrašovat, a navíc se ani netvářila, že by jí to dělalo bůhvíjak dobře. „Já nic nenaznačoval,“ protestoval jsem. „Jen jsem se ptal, proč by někdo v institutu měl nespravedlivě vinit vašeho muže. Navíc jste mi neposkytla informace o žádných dřívějších incidentech, které by dokazovaly, že tomu tak vždy bylo.“ „Alvin tu je šéfem bezpečnosti teprve jednadvacet týdnů,“ prohlásila Amelia, aniž by změnila výraz ve tváři, v níž se stále zračilo rozhořčení a zahořklost. „Za tu dobu se ozvaly hlasy, že je příliš laxní a přístup do střežených částí budovy je až příliš volný. Nic z toho však není pravda.“ „A kdo že to říkal?“ otázala se paní Washburnová, „doktor Ackerman snad?“ „Marshall Ackerman je akorát náfuka, tlučhuba a lhář,“ řekla na to Amelia. „Nechá se hrozně snadno ovlivnit lidmi, se kterými pracuje. Souhlasí vždy s posledním, kdo s ním mluvil.“
99
bez_hlavy288.indd 99
17.6.2016 13:43:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218812
„A kdo byl poslední člověk, který s ním mluvil o vašem muži?“ zeptal jsem se. „Rebecca Springerová,“ odvětila Amelia. Zadívala se mi přímo do očí, tak trochu vzdorovitě. Raději jsem na to nereagoval. Udělal bych to, kdybych měl pocit, že to může vyšetřování někam posunout, ale Amelii by to asi ještě víc popudilo, ať už bych řekl cokoliv. „Vy si tedy myslíte, že doktorka Springerová měla důvod kritizovat práci vašeho muže u doktora Ackermana?“ otázal jsem se. „Myslím si především, že byla do mého muže zamilovaná a naštvalo ji, když ji odmítl,“ prohlásila Amelia. Paní Washburnová třikrát zamrkala. „Chcete tím snad naznačit, že doktorka Springerová chtěla navázat s vaším mužem poměr a on ji odmítl?“ zopakoval jsem, abych se ujistil, zda jsem tomu rozuměl správně. „Nic nenaznačuju, já to vím,“ odpověděla. „Uvědomujete si, že jestli je to, co tvrdíte, pravda, pak to dává vám i vašemu manželovi velice silný motiv přát si, aby byla doktorka Springerová mrtvá?“ poznamenal jsem. „To je sice možné, ale ani já, ani Alvin jsme ji nezabili.“ „Dejme tomu, že vám budu věřit,“ odpověděl jsem. „Ale pokud jste nezabila doktorku Springerovou vy, jak můžete vědět, že to neudělal váš manžel?“ Amelia povytáhla obočí. „Protože mi to řekl,“ prohlásila, jako by to tím bylo jasné. Ženy, které jsem kdy vyslýchal v podobných záležitostech, buď byly neskutečně důvěřivé, nebo lhaly. „Takže vy jste se zeptala manžela, jestli zabil doktorku Springerovou, a on to popřel?“ „Samozřejmě,“ prohlásila a máchla u toho rukou. „On by nikdy nic takového neudělal. To celé je jen komplot, který ho má očernit.“
100
bez_hlavy288.indd 100
17.6.2016 13:43:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218812
Někteří lidé jsou posedlí konspiračními teoriemi. Myslí si, že žádný zločin není tak prostý, jak vypadá. Další jsou paranoici, kteří jsou přesvědčení, že skoro každý člověk, kterého poznají, pro ně představuje hrozbu. Amelia Johnsonová byla podle všeho mixem obou případů: žena, co si myslí, že všichni kolem nemají na práci nic jiného než ubližovat jí nebo jejímu muži a že bez ohledu na to, jak prosté vysvětlení věci mohou mít – prostě třeba jen to, že její manžel nezvládá práci šéfa bezpečnosti –, musí existovat složitější pozadí. „No, já tu nechci řešit, kdo zabil doktorku Springerovou,“ pověděl jsem Amelii, „jenom chci odpovědět na otázku doktora Ackermana. Víte tedy, co se stalo s tou ztracenou hlavou?“ Teď už jsem však nekladl Amelii otázky s tím, že bych na ně čekal odpovědi, které by mi pomohly. Kladl jsem jí otázky proto, že jsem chtěl sledovat její reakce a zjistit, jaké má myšlenkové pochody. „Jestli chcete,“ řekla, „můžu vám to ukázat.“ * ** Když jsme dorazili do komory, byla prázdná. Chvíli trvalo, než ji prohlédli, nejprve velitel Johnson a pak i Ackerman, když se velitel ujistil, že je jeho žena v bezpečí. Oba muži se nabídli, že nás při „demonstraci“ (označení, na němž Amelia Johnsonová trvala) doprovodí. Ale já měl za to, že čím míň lidí v komoře bude, tím lépe se budu schopen na daný úkol soustředit. Nerad pobývám v přeplněných místnostech, a když mluví víc hlasů najednou, působí to na mě spíš negativně – hůř se soustředím a taky to má vliv na mé nervy. „Ale tohle není stejná komora, v níž byly uchovávány ostatky paní Masters-Powellové,“ podotkl jsem. Prošli jsme dveřmi označenými písmenem C, nikoliv D. Taky tu nebyla policejní páska.
101
bez_hlavy288.indd 101
17.6.2016 13:43:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218812