H en r y K i ssi n ge r : Usp o ř á dá n í s věta
98
jakožto úvodní krok k „ještě těsnějšímu sjednocení“ národů tvořících Evropu a zároveň úhelný kámen nového evropského uspořádání. Hlavní hrozbou, jež otřásala stabilitou Evropy, bylo po desítky let Německo. Bylo zcela zásadní, jakou drahou se v prvních deseti letech po skončení války vydá jeho národní reprezentace. Kancléřem nové Spolkové republiky Německo se stal třiasedmdesátiletý Konrad Adenauer; Bismarck se v témže věku chýlil ke konci kariéry. Patricijsky smýšlející Adenauer, podezíravý k populismu, založil novou politickou stranu, Křesťanskodemokratickou unii, která poprvé v německých parlamentních dějinách vládla jako umírněná strana s většinovým mandátem. Vybaven tímto mandátem byl Adenauer odhodlán znovu si získat důvěru nedávných obětí Německa. V roce 1955 svou zemi uvedl do Severoatlantické aliance. Evropskému sjednocení jakožto kýženému cíli byl osobně oddán natolik, že v padesátých letech odmítl návrhy Sovětů obsahující náznaky, že pokud se SRN zřekne spojenectví se Západem, mohlo by dojít ke sjednocení Německa. V tomto rozhodnutí se nepochybně odráží důvtipný odhad spolehlivosti sovětských nabídek, ale také pronikavé pochyby ohledně schopností německé společnosti projít uprostřed kontinentu osaměle znovu cestou národního státu. Založit nové mezinárodní uspořádání na rozdělení vlastní země – to ovšem vyžadovalo vůdčí osobnost zcela mimořádné mravní síly. Rozdělení Německa nebylo v evropských dějinách novinkou, naopak tvořilo bázi vestfálského i vídeňského urovnání. Novinkou bylo to, že se nové Německo výslovně formovalo jako součást Západu při soutěži o povahu mezinárodního politického uspořádání. Bylo to důležité tím spíš, že mocenská rovnováha se nyní z valné části formovala mimo evropský kontinent. Po tisíc let braly evropské národy za jednoduše dané, že ať už v mocenské rovnováze dochází k jakýmkoli výkyvům, její hlavní složky se nacházejí v Evropě. Svět vzmáhající se studené války ale hledal princip rovnováhy v počínání a zbrojení dvou supervelmocí, totiž Spojených států za Atlantikem a Sovětského svazu na geografickém okraji Evropy. Amerika pomohla restartovat evropskou ekonomiku programem řecko-turecké pomoci v roce 1947 a Marshallovým plánem v roce 1948. V roce 1949 pak Spojené státy se vznikem NATO poprvé ve svých dějinách vstoupily v době míru do spojeneckého svazku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218759
2. E v ropská soustav a m ocenské rovn ováhy a j ej í kon ec
Evropské ekvilibrium, jehož původci byly historicky vzato evropské země, se proměnilo jen v jeden aspekt strategie externích mocností. Severoatlantická aliance vytyčila pravidelný rámec konzultací mezi Spojenými státy a Evropou a jistou míru koherence v řízení zahraniční politiky. V podstatě se však evropská mocenská rovnováha přesunula od vnitroevropského uspořádání ke globálnímu zadržování Sovětského svazu, a to z valné části pomocí nukleární kapacity USA. Po zničujícím otřesu dvou světových válek byly západoevropské země konfrontovány s proměnou geopolitické perspektivy, která otřásla jejich pocitem historické identity. Mezinárodní pořádek v první fázi studené války byl de facto bipolární: akce podnikané západní aliancí v podstatě prováděla Amerika jakožto hlavní a řídící partner. Pod pojmem „aliance“ si Spojené státy nepředstavovaly navzájem slučitelné počínání mnoha zemí s cílem zachování rovnováhy, nýbrž společný podnik s Amerikou v roli ředitele. Tradiční evropská rovnováha se opírala o rovnost svých členů: každý partner přispíval určitou stránkou své moci k úsilí o společný a principiálně omezený cíl, totiž dosažení ekvilibria. Severoatlantická aliance sice spojovala vojenské síly všech spojenců do jedné společné struktury, ale z valné části byla nesena jednostrannou vojenskou mocí Ameriky, zvláště pak s ohledem na potenciál jaderného zastrašení. Dokud hlavní složku evropské obrany tvořily strategické jaderné zbraně, byl cíl evropské politiky především psychologický: přimět Spojené státy, aby v případě nouze vnímaly Evropu jako prodloužení vlastního území. V mezinárodním uspořádání v éře studené války se odrážely dva typy rovnováhy, poprvé v dějinách navzájem podstatně nezávislé: jednak nukleární rovnováha mezi SSSR a USA, jednak vnitřní rovnováha uvnitř Severoatlantické aliance, jejíž působení bylo v podstatné míře psychologické. Evropa uznala americké prvenství výměnou za poskytnutí americké nukleární ochrany. Hlavním důvodem, proč si evropské země budovaly vlastní vojenské síly, nebylo zajistit dodatečný potenciál, ale mít platný hlas při rozhodování spojence, mít takříkajíc vstupenku na diskuse o využití amerických zastrašovacích prostředků. Francie a Velká Británie si utvořily malé nukleární kontingenty, které byly pro celkovou mocenskou rovnováhu celkem irelevantní, ale
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218759
H en r y K i ssi n ge r : Usp o ř á dá n í s věta
100
zajišťovaly jim dodatečný argument pro to, aby mohly usednout u stolu velmocenského rozhodování. Díky realitě nukleární éry a zeměpisné blízkosti Sovětského svazu se NATO udrželo po celou jednu generaci – avšak s pádem Berlínské zdi v roce 1989 se základní rozdíly v perspektivě musely znovu vynořit. Po čtyřech desítkách let studené války NATO naplnilo svou vizi a dovedlo studenou válku k tomu konci, který její zakladatelé deklarovali. Pád Berlínské zdi v roce 1989 rychle vedl ke znovusjednocení Německa a současně ke kolapsu sovětské satelitní zóny, tedy pásma východoevropských států, jimž byl vnucen sovětský systém kontroly. Svědčí o pronikavosti vize spojeneckých vůdců, kteří se zasadili o vznik NATO, a o subtilním počínání všech, kdo dohlíželi na koncovku celé hry, že třetí spor o Evropu, který 20. století přineslo, skončil zcela smírně. Německo dosáhlo sjednocení spjatého s deklarací liberální demokracie a obnovilo svou věrnost evropské jednotě jakožto úsilí o společné hodnoty a společný rozvoj. Východoevropské národy, utiskované po čtyřicet let a někdy i déle, nastupovaly cestu nezávislosti a získávaly osobitý charakter. Se zhroucením Sovětského svazu se opět přesunulo ohnisko diplomatické aktivity. Od okamžiku, kdy uvnitř Evropy přestala existovat významnější vojenská hrozba, se zásadním způsobem změnil geopolitický ráz evropského uspořádání. V následné euforické atmosféře se nad tradičními problémy rovnováhy mávlo rukou jakožto starostmi „staré“ diplomacie, kterou teď nahradí šíření společných ideálů. Severoatlantická aliance – hlásalo se nyní – by se měla méně starat o bezpečnost a více o svůj politický vliv. S vážnou tváří se předkládaly vyhlídky na rozšíření NATO až k hranicím Ruska a snad i s jeho zahrnutím. Expanze vojenské aliance na historicky sporná území několik set kilometrů od Moskvy se zvažovala nikoli s bezpečnostním opodstatněním, ale jako rozumná metoda, jak si „pojistit“ demokratické výdobytky. Tváří v tvář přímé hrozbě byl mezinárodní pořádek chápán jako konfrontace dvou znepřátelených bloků, jimž dominovaly USA a SSSR. S úpadkem sovětské moci se svět stal do jisté míry multipolárním a Evropa se pokoušela vymezit jakožto samostatná entita.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218759