„S tím poučováním máš náhodou pravdu,“ uznává Mirza a otázku přejde bez povšimnutí. Ještě to mi tak chybělo – uražené a drzé děcko. „Občas mě popadnou návaly vzteku a musím s něčím mrštit, jinak bych vybouchl jako nespolehlivá trhavina. Nešťastně ses objevil zrovna ve chvíli, kdy to ve mně příšerně kypělo. Nemůžu za to. To…“ hlavou kývne někam ve směru zbytku Gruzie. „V takové chvíli je lepší, když kolem sebe nikoho nemám. To jsi ale nevěděl, tak sis tam umanutě postával a mě to dovádělo k šílenství. V takovém případě mě pokaždé ještě více dopálí, když u mého návalu vzteku mají být svědci. Jeden by se uklidnil a vyvztekal se mimo zraky okolí. U mě to tak bohužel nefunguje. Jak se vzteknu, dochází u mě k okamžitému zkratu.“ Mirza sbírá odhodlání k otázce. „Potřebuji od tebe cosi vysvětlit. Když jsem vypěnil, říkal jsi cosi o tom, že o mně nelžou jakési povídačky. O co šlo?“ „Nevím, proč bych se s tebou měl vybavovat.“ Chlapec se na sedle víc narovná, aby nad Mirzou čněl. Mohl bych tě z koně shodit, ani bys nemrkl, pomyslí si Mirza ztrácející nervy. Proč bych měl děcku mazat med kolem pusy? „Do toho tě nikdo nenutí. Ale ublíží ti to? Když tě budu štvát, tak si ode mě odcváláš.“ S hranou povzneseností mu ukáže k vesnici. Opře se lokty o díru ve zdi, kde bývalo okno. „Tvoji rodinu tu nikdo moc rád nemá,“ vyprskne Oleg se zadostiučiněním.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218644
Mirza znalecky pokrčí rameny. „Lidi si vždycky nepadnou do oka.“ „Jenomže tvá rodina tu jaksi nepadla do oka více než jiná.“ Olega těší, když ho může konfrontovat s pravdou. Když musí, nechodí pro lež daleko, ale většího zadostiučinění dosahuje teď, když mnohem staršímu muži dává zabrat. „Za tvou babičku tu krom tvé rodiny nikdo příliš netruchlil.“ „Začínáš
být
škarohlídský,“
upozorní
chlapce
s
výhružně
pozvednutým obočím. „O mrtvých jen dobře. Nemůžou se bránit.“ Vzdorovitý Oleg přesto neztrácí kuráž. „Tebe tu zase mají za blázna. Prý jsi byl divný už jako dítě a ostatní děti si s tebou nechtěly hrát.“ „Máme alespoň něco společného, že?“ zašklebí se na chlapce. Na Olegovi je znát, že se Mirza trefil do černého. Chlapec se cítí poníženě. Z koňského sedla rozehrával hru na vychytralého dospěláka, zatímco ve skutečnosti kamufloval každodenní zklamání ze svého života. Vlastní rodina na něj nemá čas a s vesnickými dětmi nikdy nebyl zajedno. V Mirzově příchodu do Ušguli spatřoval příležitost, jak se dostat do společnosti člověka nechovajícího k němu předsudky. Oleg příliš nerozumí tomu, proč pro něj ostatní děti a dospívající mají leda posměšné poznámky. Odstrčen na okraj společnosti, přesně takhle se Oleg cítí. „Nesmím se s tebou vybavovat,“ upozorní muže. „O čem to mluvíš?“ chce vědět Mirza.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218644
„Matka mi dala dlouhé kázání o tom, abych se od tebe držel stranou.“ „Přicestoval jsem teprve včera, čím jsem se mohl tvé matce zprotivit?“ ptá se dotčený Mirza. „Nejspíš je na vině tvůj původ.“ Chlapec se v sedle přezíravě narovná. „Bez urážky,“ ucedí skrz zuby Mirza, „původ nehraje do karet ani tobě. Co jsem vysledoval, naše rodiny tu nevedou v hitparádě oblíbenosti. Tohle z nás dělá spojence, co myslíš?“ „Tak to abys mě seznámil i s vaším hostem,“ prohodí chlapec ironicky. „Ani se nenadějeme a budou v Ušguli tři nenáviděné rodiny.“ Mirza jej nemusí příliš pobízet, aby mu řekl, oč jde. „Spisovatelova dcera si hraje s vesnickými dětmi a dost svého tatíčka pomlouvá. Děti zase mluví s rodiči…,“ pokrčí rameny. „Víš, jak to bývá,“ snaží se působit jako světem protřelejší, nežli je to k jeho nízkému věku možné. „Přijeli jsme teprve včera a už zde probíhá výměna informací se závratnou rychlostí,“ zamračí se Mirza, opovrhující klevetami. Přicestoval sem, aby si odpočinul od intrik ve filmovém štábu, namísto toho se musí mít na pozoru i tady. Ticho. Chlapec neví, co dodat, Mirza zase přemýšlí. Co se to na mě zase nabalilo? Dnešek je bohatý na podivnosti. V prvé řadě „zazářila“ ožralá tetička. Jak si vůbec Andria mohla dovolit tvrdit, že máma měla
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218644