Ale kam s ním teď? zůstala Bára bezradně stát, protože s lahvičkou v ruce dolů lézt nemohla. Kapsy půjčené kalhoty také neměly, a tak si flakónek nakonec hodila za košili. Pečlivě pozavírala kabinet a vyklouzla z okna. Teprve když se ocitla na zemi, rozklepaly se jí nohy. Bára to takhle měla. Když se něco dělo, tatínek tomu říkal zátěžová situace, Bára nijak zvlášť nezmatkovala, ale hledala, jak z toho ven. Lekla se obvykle až po tom. Tatínek se smál a tvrdil, že Bára ve stresových situacích najíždí na úsporný režim, který nepočítá s hysterickými reakcemi. Také Báru ujišťoval, že je to do života velká výhoda. Je to mnohem lepší, než když po svatbě někdy nechával maminku řídit, to Bára ještě nebyla na světě, a jakmile hrozilo nějaké nebezpečí nebo nepřehledná situace, maminka pouštěla volant a zakrývala si oči a křičela ať to nebolí, jenom ať to nebolí! Tatínek pak točil volantem ze sedadla spolujezdce, aby se neocitli ve škarpě. Tohle byl podle tatínka také úsporný režim, ale úsporný jinak. Když tuhle teorii úsporných režimů tatínek rozváděl před maminkou, třískala nádobím ve dřezu a tvrdila, že vedle něj, tedy vedle tatínka, by nebyl hysterický jenom světec a ať si to tatínek někdy laskavě uvědomí, pokud mu to jeho mužská ješitnost dovolí. Bára nevěděla, jak se dá něco uvědomovat laskavě nebo nelaskavě, ale raději se na to neptala, protože maminka měla náladu přesně toho druhu, kdy by si mohla vzpomenout na nějaký Bářin hříšek, a o to Bára ani trochu nestála. Jakmile tedy byla Bára z břečťanu dole, úsporný režim skončil a Bára se přestálým strachem rozklepala tak, až jí drkotaly zuby. To už se k ní ze tmy blížil Tyge. „Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše. Bára kývla. „Viděli jsme tam světlo – někdo přišel?“ Další kývnutí. Z domu tiše vyklouzl Vávra. I ve tmě bylo vidět, jak má oči rozšířené strachem.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218629
„Netušil jsem, že se vrátí,“ řekl a skoro plakal. Byl si dobře vědom, jak by to bylo dopadlo, kdyby Makovský Dítě z hvězd načapal při krádeži jedu na císaře. „To byl Makovský?“ zachvěl se Tyge hrůzou. Bára zase kývla, na víc se zatím nezmohla. „Máš?“ zeptal se Jörgen a začal zastrkovat kord do pochvy. Tyge mu zadržel ruku. „Možná to bude ještě zapotřebí,“ varoval bratra. Bára vylovila zpod košile lahvičku a podala ji Tygovi. Už s ní nechtěla mít vůbec nic společného. Tyge schoval flakónek do takové mošničky, kterou měl přivěšenou na opasku. Všichni čtyři se rozeběhli ke zdi zahrady. „On se přišel podívat, jestli je to pořád na svém místě,“ řekla konečně Bára, když se zastavili, a vzala si od Jörgena boty, aby se obula. „A pak zase odešel. Viděl jsem ho z okna.“ „Toho jsem se bál,“ kývl Tyge, jako by se mu potvrdily předpoklady. „Proto se sem budeme muset ještě jednou vrátit.“ Všichni tři se na něj podívali, jako by se proměnil v bečku kysaného zelí. „Vysvětlím vám to, ale teď musíme pryč,“ nakázal Tyge. „Vávro, Jörgene, můžete se zítra někde sejít, abychom měli čerstvé zprávy?“ „Jistě, jako obvykle,“ kývl Jörgen. „Ano,“ řekl Vávra. „Dobře. Mějte na mysli, že jde o život Jeho Veličenstva, který je naším panovníkem z milosti Boží. Vzali jsme na sebe obrovskou zodpovědnost a nesmíme selhat, ať by nás to stálo cokoliv,“ připomněl Tyge velmi vážným hlasem. „Přísahejme, že vytrváme, dokud se nám Makovského úklady nepodaří překazit. Přísahejme, že druh druha nezradíme ani na mučidlech.“ Báru zamrazilo. Bylo to takové divné mrazení. Někdy ji takhle mrazilo, když poslouchala hudbu, která se jí moc líbila. Teď ji mrazilo, protože z Tygových slov cítila, že pokud tu přísahu složí, bude to opravdová přísaha, taková, co zavazuje na život a na smrt. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218629
Bude to úplně jiná přísaha než mezi holkami ve třídě, kdy se říká třeba Přísahej, že Petře fakt neřekneš, že jsem ti to řekla! a většinou se na to odpovídá Nojo, dyť přísahám. „Přísahám,“ řekl Jörgen s rukou na srdci. „Přísahám,“ dotkl se své hrudi Vávra. „Přísahám,“ stvrdil stejně přísahu Tyge. Bára si položila dlaň na prsa v místech, kde bije srdce. Cítila, jak buší, a nebylo to už napětím přestálým v domě U Tří červených růží ani šplhem po břečťanu, bylo to vzrušením z téhle chvíle. „Přísahám,“ řekla dvanáctiletá holka, která půjde za dva dny do šesté třídy, a bylo to to nejslavnostnější a nejzávaznější, co kdy pronesla. „Jdeme,“ vyhoupl se Tyge jako první na zeď. Za chvíli už se prodírali vinicí směrem ke Strahovskému klášteru.
Když se dostali do zahrady jejich domu, Bára si nesmírně oddychla. „Jörgene, běž napřed,“ nařídil bratrovi Tyge. „Pak půjde Bárta a já poslední. Nesmíme probudit Franse nebo rodiče.“ Jörgen se svlékl do košile, šaty, boty i kord zabalil do pláště, který předtím nechal viset na jabloňové větvi, a bosky se vydal domů. Kdyby ho někdo překvapil, mohl by rychle schovat balík šatů do temného kouta a tvrdit, že byl jenom na záchodě. Tyge s Bárou stáli na zahradě a pozorovali hvězdy. „Dějí se divné věci,“ řekl Tyge. „Kdyby ses sem nedostal z budoucnosti, nikdo by nevěděl, že chce Makovský císaře otrávit. Nic se nestává náhodou. I hvězdy a planety mají své určené dráhy, jichž se musí držet. Mají i lidé tak pevně určené osudy? Opravdu je můžeme z hvězd vyčíst?“ Bára nevěděla, jestli Tyge čeká na odpověď nebo ne, a protože by mu stejně odpovědět nedokázala, raději mlčela a hleděla na zářícího Oriona. Betelgeuze a Belátrýks, opakovala si divné názvy Orionových hvězd. Připadalo jí, že dokud jí Tyge neprozradil
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218629