buchet a pozvaly ostatní děvčata. Chlapci se nedali zahanbit a přinesli na pučálkovou hostinu soudek piva. První postní neděle má jméno liščí (bývá tak nazývaná i neděle čtvrtá) a obyčeje, v nichž figuruje liška, se vyskytují na středozápadě a západě Čech, na Hořovicku, Berounsku, Rakovnicku, Sedlčansku, Plzeňsku. Průpovídku Liška rozdává preclíky zapsal Karel J. Erben44 a Václav Krolmus (1847) vypráví o matce, která v noci peče preclíky, navléká je na vrbový proutek a zrána věší na stromy. Kolik dětí, tolik proutků. Přivolané děti dostanou vysvětlení, že preclíky jim zanechala na stromě liška.45 V mladších variantách obyčeje vystupuje osoba maskovaná za lišku. V okolí Nechvalic na Sedlčansku upekly hospodyně dětem preclíky, postní pečivo, na památku „liščích hodů“. Výrostek se přestrojil za lišku a s preclíky a sušeným ovocem vylezl na půdu, kde si připravil nádobu s vodou. Děti shromážděné na dvoře pokřikovaly na „lišku“. Ta jim házela z půdy preclíky a ovoce, a když se děti shlukly, polila je z vikýře vodou.46 V kraji kolem Plzně a Příbrami bylo lišce připisováno, že přináší novorozence; běhá tam liška – narodí se dítě.47 Liška se objevuje v dětském folkloru, v říkadlech, koledách, hrách a pohádkách, a to ve smyslu pozitivním, jako bytost pomáhající. Kýchavná, pražná i suchá
Lidové názvy druhé a třetí postní neděle se odvinuly jednak od pražených postních jídel, praženého hrachu (již zmíněné pučálky) a praženého zrna, pražma, jež bývalo i obřadním pokrmem letního slunovratu, jednak od kýchání, vysvětlitelného dnes z medicínského hlediska jako obranného reflexu i příznaku nachlazení a v dávných dobách, jak ukazují už doklady z antického světa, znamenalo věštbu i symptom nakažlivé nemoci. Kdo na Kýchavnou neděli třikrát kejchne, po celý rok nezastůně, zapsal Karel J. Erben.48 Tradice křesťanských pozdravů při kýchání (pozdrav Pán Bůh) vznikla jako reakce na pohanské věštby a pozdravy z kýchání, které církev opakovaně zapovídala.49 Pozdravná formule je 44 Erben,
Karel J.: Prostonárodní české písně a říkadla. Nové vydání. V Praze 1896, s. 65. Sumlork, W. S: Staročeské powěsti, zpěwy, hry, obyčege, slawnosti a nápěwy ohledem na bágeslovj Česko-slowanské. Část II. Sešitek šestý. V Praze 1847, s. 4. 46 Habart, Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl II. Sedlčany 1928, s. 13. 47 Soukup, Jan: Liščí neděle. Český lid 10, 1901, s. 339. 48 Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla. Nové vydání. V Praze 1896, s. 65. 49 Zíbrt, Čeněk: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha 1995, s. 71–77. 45
O šesti postních nedělích
91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218551
v historii kýchání vztahována na doby moru. Věřilo se, že se nemoc projeví skrze silné kýchání, které nepřestane, dokud nenastane smrt. A tak bylo nebezpečí spjaté s kýcháním třeba zamezit ochranným znamením: kdo kýchne, má udělat znamení kříže přes ústa.50 Kýchnutí znamená rovněž potvrzení něčeho řečeného nebo ještě nevyřčeného: kýchajícímu se dostane odpovědi: je to pravda! Některé dny jsou pro kýchání příznivé (člověk dostane dárek, dozví se novinku), jiné nešťastné. Kýchnutí ráno před snídaní v kterýkoliv den znamená, že přijde domů dopis,51 kdo kýchne na Květnou neděli na mši v kostele, umře do roka,52 kdo kýchl na Štědrý den, říkalo se, že někdo z jeho přátel zemře.53 Družebná
Pojmenování čtvrté postní neděle Družebná znali a užívali naši předkové ve středověku: podle Tomáše Štítného název spočívá v setkání dívek, družek, ke společnému pohoštění podle starého obyčeje.54 Uchovalo se v názvu pečiva, koláčů družbanců, které se pekly o Družebné neděli, na Berounsku s několikerým, až sedmero mazáním, a děti si pro ně chodily koledou po domech. Družebná neděle má v předvelikonočním období zvláštní postavení. Byla jistou výjimkou v postních dnech, chvílí jistého uvolnění z postních zásad a časem obchůzek a her dětí, setkávání mládeže i příležitostí k námluvám. Byla to i poslední lhůta k ucházení se o nevěstu pro toho, kdo chtěl být oddán hned po Velikonocích. Na Novopacku lidé rádi chystali námluvy na Družebnou neděli; to prý věští šťastný sňatek.55 K obyčejům Družebné neděle patří i počastování pučálkou příchozích, hostů a ženicha, který přijde za děvčetem, a zábavy mládeže s pohoštěním. Na Chodsku měla čtvrtá postní neděle název chudá hůrka a byla důležitým dnem, neboť se končily přástky zábavou, zvanou spouštědlo. Dívky předložily pálenec (tj. pučálku na sladko), kořalku a rohlíky, chlapci dali na pivo, a mládež se veselila, 50 Grohmann, J. V.: Aberglauben und Gebräuche aus Böhmen und Mähren. Prag 1864, s. 222. – Křesťanský pozdrav při kýchnutí Pozdrav Pán Bůh se údajně vztahuje k papeži Řehoři Velikému, jenž v době moru v roce 590 ustanovil prosebné a kající průvody za odvrácení epidemie a v té době se na obranu začalo s oním pozdravem. 51 Moravské Slovensko. Sv. II. V Praze 1922, s. 748 (Hostětín). 52 Bartoš, František: Moravský lid. V Telči 1892, s. 309 (Uherskobrodsko). 53 Vánoce. Ze sbírek zaslaných Českému lidu. Český lid 1, 1892, s. 405 (Blatensko). 54 Soukup, Jan: Staročeské výroční obyčeje, slavnosti, pověry, čáry a zábavy prostonárodní ve spisech Tomáše ze Štítného. Výroční zpráva c. k. české reálky v Plzni za školní rok 1901–1902. V Plzni 1902, s. 17. 55 Novopacko. Vlastivědná monografie okresu. V Nové Pace, 1924, s. 802.
92 Jaro a podletí – od Velikonoc k letnicím
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218551
„spouštěla se“. Pálenec na chudou hůrku se pekl v každé domácnosti a v hospodách ho dříve dostávali i hosté.56 Pojmenování neděle Růžebná vychází z jiného zdroje.57 Chodit s lítem se říkalo na Roudnicku, Libochovicku, Českobrodsku a Přeloučsku obchůzkám bíle oděných a stuhami ozdobených dívčin, z nichž jedna vystupovala jako královna. V domech oznamovaly příchod jara a v písni vyprávěly velikonoční příběh. V archívních fondech 19. a počátku 20. století tento ojedinělý obyčej objevila Věra Thořová.58 Zpěv doprovázely dívky jednoduchými kolébavými tanečními pohyby. Podle záznamů z Chlumce nad Cidlinou, Lužce u Nového Bydžova a z Přeloučska se dívky-družičky ubíraly do polí, vyhazovaly tam drobky z pečiva a prosily Boha o novou úrodu. Doplňme, že se tak dělo i ve Staré Vodě na Královéhradecku: To chodily dívky školou povinné pěkně ustrojené do polí rozhazovat drobečky, aby byla hojná úroda. Jednou na tu neděli od rána až do noci silně pršelo. …Sám kaplan přišel a musely drobečky roznést. Chodilo se jen po cestě, po vokraji, nikdy né daleko. Stalo se to roku 1911 u nás.59 Zřetelné jsou tu souvislosti s dívčími obyčeji o letnicích, známé z moravské tradice. Smrtná
Památka umučení Páně se v liturgii postního období zřetelně připomíná od páté postní neděle (lat. Dominica passionis, zvaná také Černá, smrtnica) zahalováním křížů a obrazů (tzv. půst očí). Při obchůzkách dětí se smrtkou se na Jevíčsku zpívalo Smrtná neděla dnes nám nastala a my sobě rozjímáme smrť Ježíše Pána.60 Název Smrtná neděle, poprvé doložený v husitské postile z 15. století,61 vzbuzoval jisté kontaminace se smrtí. Byl to den obestřený předzvěstmi62 a v některých krajích platil za nešťastný. V Orlických horách byla rozšířená představa, že si vodník 56
Na neděli kýchavnou, družebnou a smrtnou. Klenčí na Chodsku, J. Baar. Český lid 2, 1893, s. 94. 57 Růžebná – patrně podle zvyku papeže světit jednou v roce zlatou růži a věnovat ji vybrané osobě, instituci či městu za zásluhy. 58 Thořová, Věra: Velikonoční a předvelikonoční koledy. Praha 2005, s. 33 – 41. 59 Stará Voda, o. Hradec Králové (resp. Stanislav Sykora a Josefa Sykorová), záznam 1964. Archiv Národopisné společnosti, dotazník č. 6 Návod ke studiu lidového života. – Výpis v archivu autorky. 60 Sušil, František: Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. 3. vyd. Praha 1941, s. 701. 61 Scheuflerová, Jaroslava: Problémy jarního zvykosloví ve vynášení smrti a přinášení léta. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1950, s. 25. 62 Např. v Odrách-Dobešově se věřilo, že se musí tři novorozené děti utopit. – Drechsler, Paul: Sitte, Brauch und Volksglaube in Schlesien. Leipzig 1903, s. 75.
O šesti postních nedělích
93
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218551