otevřít ústa, namířil na něj Horovic blaster; muž zvedl jednu ruku – něco řekl a pokusil se usmát. Jaká slova z něj vyšla, nevím. GP výcvik nese ovoce. Druhá ruka (s náramkem komunikátoru, který nálepce za uchem dodával možnost odpovídat) automaticky vyletěla k ústům, tělo mezitím nabralo směr zpět a vlevo, tedy za roh a do bezpečí. Horovic před stiskem spouště palcem přepnul na slabší intenzitu a jen výstražně pokropil prostor napravo – věřili byste, že tohle dokáží ve dvou sekundách i vědci s titulem? U GP ano. Pak už jsme jen prchali. „Jdou po nás!“ Nic jsem nechápal. „Co když jim také utekl?“ zeptal jsem se, když jsem se trochu vydýchal. Šero obvodové chodby teď bylo mnohem příjemnější, hrálo iluzí většího bezpečí. „Nesmysl. Viděls jak se tvářil?“ Přiznal jsem v tomto směru neodpustitelné opomenutí. „Nejistě. Zatraceně nejistě. Divně. Jdeme.“ Proběhli jsme chodbou k průlezu za stěnu. „Neutekl,“ ani Horovic na tom už nebyl s dechem dobře, „Oni ho museli nějak zpracovat. Měl náramek!“ „Jenže potom je to v háji,“ zazmatkoval jsem pro změnu já, „Mají Kybernet.“ Lingvista chvíli mlčel. Při cestě mezi žebry a kabely to bylo nutné. „Mohl to být reflex,“ připustil, když jsme se blížili k základně. „V náramku jsou i jiné věci. Medikit,“ poučil mě. Protáhli jsme se posledním nepříjemně úzkým úsekem a chystali se vkročit na vlastní území. „A ti dva?“ zeptal jsem se. Horovic pokrčil rameny. „Snad dorazí k cíli. Možná jsme jim pomohli, odlákali jsme pozornost.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218550
„Kdy to poznáme?“ „Až se s námi spojí. Až dostanou Kybernet pod kontrolu. Nebo až oni dostanou je, zatraceně,“ zaklel. „Je tady moc ticho.“ Chtěl jsem poznamenat, že přesně tohle si přejeme, ale ani mně se hangár, do něhož jsme vstoupili, nelíbil. Kývl jsem, Horovic vyrazil na jednu stranu, já na druhou. Protáhl jsem se kolem lůžka mrňavého raketoplánu a ukryl pod křídlo expedičního kluzáku. Sledoval jsem lingvistu, než mi zmizel za dalšími uskladněnými přibližovadly. Sám jsem pak pokračoval kolem stěny k velkému landeru, v němž jsme předtím rozbili hlavní stan. Horovic dorazil první a já mu tedy poslušně kryl záda. Vlezl dovnitř, netrvalo to víc než pět vteřin, než na mě mávl. Přispěchal jsem. „Nikdo tu není,“ uslyšel jsem jeho řev dřív, než jsem se dostal ke spuštěnému schodišťátku, „Ti parchanti je dostali!“ Podvědomě jsem přehlédl hangár. Byl tichý jako obvykle, nedotčený, ne, tady se rozhodně nebojovalo. „Možná odešli na bezpečnější místo,“ napadlo mě. Horovic nejdřív krátce kývl – přesuny mezi hangárem, pláštěm a několika dalšími úkryty byly nutné –, potom praštil pěstí do rámu vchodového průlezu. „Nechali by tu zprávu. Třeba v šifře, ale určitě by nám řekli, že jdou a kam jdou.“ Proti tomu se nedalo nic namítat. „V každém případě musíme taky pryč,“ pokračoval, „Protože oni se sem vrátí.“ „Možná ne. Jestli je dostali, budou mlčet.“ „Neviděls toho nahoře? Všechny je zpracovali. Teď dostanou i Minu, Xerense a Mika. Zbyli jsme sami, Barone.“ Neříkal jsem nic. Tak trochu už jsem si zvykl na to, že zůstávám sám.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218550
Horovic se nenávistně rozhlížel kolem, otevíral skříňky s rezervními potravinami, přehraboval se v arzenálu ručních zbraní a přístrojů. Balil jako hysterická ženská při požáru. „Nech toho. Odcházet nemá smysl.“ „Přijdou sem,“ pokusil se trvat na svém. Protože však byl dobře vycvičený, velice rychle si prošel malou násobilku a namísto přehazování věcí ze strany na stranu začal vypočítávat klady a zápory. Nebyli jsme na tom tak špatně, jak by se mohlo na první pohled zdát. Měli jsme v rukou lander s celkem slušnou palebnou silou a především připravený k aktivaci. V nejhorším případě jsme mohli udělat dírku do pláště Tornáda a vyskočit ven. Možná by si z nás udělali růži na střelnici, ale něco – co jsme podvědomě cítili od začátku – nám říkalo, že přesně toho se emzáci bojí. Chtěli Tornádo neporušené a chtěli ho i s kompletní posádkou. „Takže se zakopeme na pozicích a budeme čekat?“ zeptal jsem se Horovice, když dokončil inventuru. Přikývl. A tak jsme se zakopali na pozicích a čekali. *** Stačilo málo, prostě jen otočit ventilem a nedávat nám vzduch. Možná ale Kybernet stále ještě patřil k nám, každopádně byla situace příšerně podivná. Nikdy, ani v nejmenším, by mě nenapadlo, že by k takové mohlo dojít, obsazená kosmická loď není obsazená planeta, vítězové mají desítky možností jak hnutí odporu zlikvidovat. Muselo tu být něco dalšího, faktor, který jsme neznali a který hnědáčkům bránil jít po nás přímo. Něčeho se báli. Poškození lodě určitě nebylo na prvním místě. Ať by se jim AI bránila sebevíc, děravý trup by dostal okamžitě největší prioritu a příslušná část Tornáda by byla izolována. A to by se stalo i v případě, že by Kybernet toužil po
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218550