byli ovlivněni myšlenkami Muslimského bratrstva), a nová demokratizace, kterou využili fundamentalisté. Byly odbourány programy, které hájily práva žen, když fundamentalisté zablokovali úsilí omezit předčasný vstup dívek do manželství, a tajně sledovali schůze ženských skupin. Dnes je v Nigeru, vysvětluje Aminatou, „fundamentalismus skutečnou překážkou při podporování práv žen.“ Podle ní je založen na chybné interpretaci Koránu a na směsi různých mylných výkladů z úst náboženských vůdců a učitelů, marabutů, kteří plní televizní a rozhlasové vysílání. Aminatou zdůrazňuje finanční příčiny vzestupu fundamentalismu ve své zemi. Poukazuje obzvlášť na chudobu a devalvaci západoafrického franku. Fundamentalisté příliš dobře využívají křehkého ekonomického prostředí. „Na začátku vám nabídnou peníze, abyste se staly stoupenkyněmi jejich verze náboženství, abyste nosily burku, hidžáb, nikáb. Rozdávají peníze, jídlo, pytlíky rýže, olej na vaření. I když nejste v srdci přesvědčena, přijmete, abyste neumřela hladem.“ Je aktivistkou v islámských spolcích, hlavně ve středostavovském prostředí, a říká, že zná mnoho fundamentalistů osobně – takové, kteří jsou „otevřeni diskusi“, i takové, „kteří se na vás ani nepodívají.“ Imámova dcera se posmívá tomu, jak někteří udělali obrat čelem vzad a stali se z nich zbrusu noví fundamentalisté, ačkoliv dřív chodili do nočních klubů a „měnili ženy jako košile.“ Přestože je věřící, důrazně ve státu Niger podporuje sekularismus, protože ten brání v činnosti extremistům. „Lidé se těch chlapů bojí. Mají politické ambice. Je to způsob, jak je zastavit.“ Podle jejího názoru je stát vůči vzestupu politického islámu oprávněně bdělý a hraje významnou roli v tom, jak mu odporuje. Pokud je tu politická vůle a stát plní své povinnosti, Aminatou se neobává budoucnosti. Její optimistický názor stojí v příkrém protikladu k tomu, co slyším od nigerské smírčí soudkyně Moussy Satouové, která říká: „Obávám se, že za deset let se z nás stane fundamentalistický stát.“ Doufám, že pravdu má ve své předpovědi imámova dcera, avšak dynamika, která nyní v oblasti Sahelu převládá, není slibná. Aminatou Daoudaová vychází ze své víry a kritizuje nigerské fundamentalisty obzvlášť sžíravě. „Chtějí přivést Niger zpátky do dob Proroka, mír s ním. Nechápou, že se náboženství může přizpůsobit různým situacím. Musíte být trochu bezradní, abyste tomuhle věřili.“ Ona vidí své náboženství trochu odlišně. „Islám se může přizpůsobit všem dobám. Není to uzavřené náboženství, je otevřené.“ Je si velmi jistá ve svém přesvědčení
| 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218546
a v tom, kým je. Nebojí se islámu, jejž považuje za odolný, účelný a za něco, co se „musí vyvíjet, tak jako se vyvíjí svět.“ „To je, co mě na nich opravdu šokuje,“ říká o fundamentalistech. „Myslí si, že islám musí zůstat beze změny.“ Na univerzitě psala Aminatou diplomovou práci o Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW), která byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1979. Fundamentalisté konali protestní pochody a vydávali fatwy, jimiž se snažili ratifikaci CEDAW v Nigeru úplně zablokovat, a když jim to nevyšlo, snažili se využít omezující výhrady, které by zabránily jejímu uplatnění. Tyto výhrady či právní omezení smlouvy hledají, jak povolit trvalou diskriminaci žen v rodině, zatímco Niger podepisuje úmluvu, koncipovanou výhradně tak, aby ukončila předsudky na základě pohlaví. Aminatou je přesvědčena, že „výhrady z islamistického hlediska“ neobstojí. Podle všeho skvělá marabut, náboženská učitelka jménem Zeinab, prosazovala ratifikaci Úmluvy CEDAW a vydávala fatwy v její prospěch. Kázala ve státní televizi, předtím pracovala pro nigerské ministerstvo zahraničí. Přišla však o život při automobilovém neštěstí na cestě na nigerský venkov, kde hledala podporu pro úmluvu. Fundamentalisté prohlásili, že zemřela kvůli své fatwě ve prospěch CEDAW. „,Všichni, kdo mluví proti islámu, skončí jako ona,‘ říkají.“ Na rozdíl od takových prohlášení otec Aminatou Daoudaové, imám, podporuje její práci za práva žen (i když si musel zvykat na to, že Aminatou chodí večer ven, stejně jako na časté pracovní návštěvy mužů, občanskoprávních kolegů u nich doma). „Zaplaťpánbůh pochopil. Nechá mě cestovat na schůzky a pracovní semináře. Nemohu mu dostatečně poděkovat, protože mi opravdu pomohl.“ Atmosféra v rodině ji inspiruje k myšlence, že nejlepší způsob jak v Nigeru bojovat s fundamentalismem je podporovat tolerantní islám. „Fundamentalismus znamená jít mimo rámec samotného náboženství.“ V tom spatřuje opovážlivost. „My jsme náboženství nestvořili. Nesmíme si myslet, že ho budeme chránit. Ne!“ Cituje verš z Koránu, v němž Bůh praví, že náboženství stvořil on a on je jeho strážcem. Aminatou z toho verše vyvozuje svůj postoj k počínání křesťanského fundamentalisty Terryho Jonese, který se chystal pálit výtisky Koránu. „Na Facebooku jsem napsala, že se kvůli němu nevzrušuju, protože vím, že Bůh se stará o svoje náboženství. Je na Bohu, aby reagoval.“ 100
| Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218546
V jejím světě by muslim neměl druhé obtěžovat nebo na ně uplatňovat nároky. S ateisty nemá žádný problém. „Je to jejich volba a já ji respektuji.“ Spoluexistence je pro Aminatou něco islámského: „Islám mě učí: muslim musí být tolerantní, musí druhého podporovat v jakékoli souvislosti.“ Jdu s ní ven do tmavé říjnové noci. Aminatou má na sobě své mnohobarevné boubou, před hotelem Gaweye chytí taxík a jede sama domů. N aš e d c e ry se bud ou moci v téhle zemi proch ázet
„Obtěžování na ulici je proti islámu.“ „Neúcta k jakékoli ženě je neúcta k lidstvu.“ „Mám právo chodit ve svém městě svobodně.“ 14. července 2011, týden předtím, než jsem dorazila do Afghánistánu, pochodovalo prašnými ulicemi Kábulu padesát žen a pár mužských příznivců a neslo tyto transparenty.22 Nová organizace, nazvaná Mladé ženy za změnu, svolala pochod z kábulské univerzity k úřadu Afghánské nezávislé komise pro lidská práva. Vyrazili poté, co zaváděcí průzkumný projekt jejich organizace ukázal, že osmnáct z dvaceti žen v hlavním městě, které si veřejně vyjdou, je denně obtěžováno – „jsou napadány, štípají je, chytají, osahávají, dokonce je fackují.“ Přichází mě navštívit vysokoškolská studentka Noor Jahan Akbarová, která Mladé ženy za změnu založila. Kolem mladého obličeje má ten nejmenší možný šátek a obejde se bez něj úplně, jakmile vstoupí do lobby hotýlku. Je z učitelské rodiny a říká, že když vyrůstala, pochopila cenu rovnosti pohlaví. 14. července 2011 spolu s ostatními mladými ženy roznášela letáčky a mluvila s přihlížejícími na ulici. Vyšly na veřejnost po „nočním dopisu“ (nepodepsaném psaní), který rozšiřovaly mezi univerzitními studenty, v němž uváděly, že obtěžování na ulici je neislámské, protože prorok Muhammad řekl, že nikdo, jen lidé podřadného charakteru, nebude projevovat neúctu k ženám. Mladé ženy za změnu také argumentovaly v termínech lidských práv, že ženy jsou rovnocenné s muži a zaslouží si stejnou důstojnost. Po nočním dopisu vydaly „výzvu k akci“ proti pouličnímu obtěžování, a dokonce ji doručily Radě Ulamá, která se skládá z předních duchovních země. Teprve pak se odebraly do ulic. Noor Jahan vzpomíná, že v den pochodu je někteří diváci podporovali, jiní na ně pohlíželi nelibě. „Jedna náboženská televizní stanice věnovala své páteční modlení tomu, že nás urážela, tvrdili, že nejsme vhodně oblečené,
| 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218546