Kapitola VI
Demoralizace Athén a Sokratova smrt
Sokrates žil v relativně otevřené společnosti, v Athénách, a měl možnost věnovat se svému hledání pravdy a ctnosti a „zkoumat“ mladé a staré, bohaté a chudé po téměř půl století naprosto svobodně. Neexistují žádné záznamy, že by se úřady pokusily jeho učení a filozofování omezovat, třebaže jeho učení, především v otázce spravedlnosti a páchání zla, bylo často v rozporu s athénským konsenzem a pro počestné občany muselo být šokující. Jeho povolání učitele s sebou nicméně jistá rizika neslo. Athény byly nejúspěšnějším z řeckých městských států ve smyslu vytváření bohatství, umění a myšlenek. Po většinu 5. století př. Kr. byly hlavním kulturním městem civilizovaného světa. Avšak kvůli svým úspěchům byly Athény nebezpečným místem jak pro politiky, tak pro lidi živící se svým intelektem. Nesmírná konkurence podněcovala novátorství v umění i myšlení v míře v dějinách doposud nevídané, ale též závist, zášť, osobní nevraživost a pomstychtivost. Ty byly nejviditelnější mezi elitou, ovšem občané jako celek byli vrtkaví, vůči svým vůdcům a všem prominentním osobám kritičtí, snadno ovlivnitelní a mstiví vůči všem, kdo ve veřejných záležitostech selhali či vzbudili jejich hněv chováním, které působilo jako arogantní nebo okázalé. Byla to společnost celebrit, v níž celebrity mohly 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218529
být rozsápány na kusy stejně jako oslavovány. V něčem to připomínalo New York, „ztělesnění města rychlého úspěchu“, jak ho nazval Richard Nixon. V Athénách byl úspěch opojný, leč za neúspěch se krutě platilo. Během posledního období Sokratova života Athény navíc byly demoralizovaným místem, kde se věci mohly znenadání ošklivě zvrhnout. Na Akropoli a agoře byl cítit, byť s přestávkami, odér politické perzekuce. Sluncem zalité roky periklovského vzestupu už se nikdy nevrátily. S velkým morem v roce 430 př. Kr., který zahubil většinu Periklovy rodiny a nakonec i jeho samotného, se rozhostila temnota. Mor podlomil někdejší sebevědomí města, jemuž nebylo rovno. Mor se jevil jako trest za athénskou pýchu. Kosil rovněž v řadách elity a vyžádal si některé z jejích nejschopnějších lidí. Měl citelný dopad na athénskou vojenskou a námořní sílu, protože kvůli němu bylo podstatně obtížnější nahrazovat padlé bojovníky. Dny, kdy se počet athénského obyvatelstva viditelně rozrůstal, byly minulostí a za Sokratova života nic nenasvědčovalo, že by se zopakovaly. Nenašel se žádný dynamický, energický vůdce s vizí, který by nahradil Perikla, nikdo důsledně cílevědomý, kdo by mohl úspěšně vést peloponéskou válku (431–404 př. Kr.), do níž se pustil. Vůdcovství připadlo do nestálých a nezodpovědných rukou. Nejprve přišel Kleon, krutý demagog, který roku 422 př. Kr. vpadl do Thrákie, ale po určitých počátečních úspěších byl poražen a zabit u Amfipole. Pravidelně se opakovala příměří a dlouhé pauzy, kdy si Sparta i Athény lízaly rány. Pak se kormidla chopil Alkibiades, Sokratův přítel a údajný milenec. Nebyl ani tak 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218529
demagog jako spíše dobrodruh, jenž byl především věren sám sobě. V letech 416–15 př. Kr. vehementně podporoval velkolepý plán poslat námořní a vojenskou výpravu na Sicílii s cílem podmanit si významného spojence Sparty, Syrakusy. Proti plánu se postavil vojevůdce Nikias (470–413 př. Kr.), který vystupoval jako umírněný v opozici vůči Kleonovi a zpravidla upřednostňoval mír. Nicméně plán byl přijat a Nikias i Alkibiades byli pověřeni velením, což – mírně řečeno – nebyl rozumný nápad. Výprava byla početná a skvěle vybavená – „nejnádhernější, jaká kdy z Athén byla vystrojena,“ píše Thukydides. Sokrates přípravy sledoval s pochybnostmi. Nikdy nebyl pacifista a sám za Athény hrdinně bojoval, domníval se však, že válka je obvykle nerozumná a boj na život a na smrt se Spartou je pro Řecko sebevražedný, což se pak vskutku potvrdilo. Situace pro něj byla o to těžší, že oba, Alkibiades i Nikias, byli jeho přáteli. Nakonec byl Alkibiades záhy povolán zpět do Athén, aby se zodpovídal z obvinění, že znesvětil eleusinská mystéria, nejdůležitější ze soukromých kultů v Athénách. To bylo typické pro pobuřující, opilecké chování, v němž on a jeho bohatí přátelé měli zálibu. Žádný soudobý autor nám neosvětluje, co přesně Alkibiades a jeho parta ztropili a proč, a celá záležitost je pro mne stejnou záhadou jako ona mystéria samotná. Alkibiades se obával odsouzení a popravy, a tak z athénské strany zběhl a odebral se do Sparty radit, jak by mohli zničit vojenskou výpravu, kterou sám prosazoval, plánoval a vedl. Záhy se však rozhádal i se Sparťany a poté přebíhal mezi oběma válčícími stranami, až byl nakonec zavražděn ve Frýgii roku 404 př. Kr. Jelikož se ni100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218529