43. Teď jsem si na něco vzpomněl. Byl jsem tehdy hodně maličký a dostal jsem móóóc hezkouuu hračku. Byla maličká a podobná mojí paničce s dlouhou srstí, jenom byla mnohem menší. Moc rád jsem si s ní hrál, očichával jsem ji, potom jsem do ní zkusil zakousnout zoubky a zatahat ji za tu dlouhouuuu hnědou srst. Povedlo se. Podařilo se mi dostat se zoubky dovnitř. Už hrozně dlouho mě to zajímalo... Jau. Jau. Jauuuuu. Jaujaujau... Jauvajs. Auuuu. To jsem dostal! To se nesmí? Kroutím hlavou udiveně. To mi nikdo neřekl. Vážně. Opravdu! Já jsem to nevěděl. Au. To bolelo. Už to nikdy neudělám. Nikdy. Nikdy. Nikdy. Anebo alespoň do příště. Usmál se pro sebe pod fousky Eda…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218510
44. Dneska jsem boxoval. Kdybyste viděli tu práci nohou, byli byste na mě právem hrdí. Byl jsem jako slavní boxeři v ringu. Běhal jsem sem a tam, tam a sem kolem svého páníčka s fouskem. Zleva doprava a tam a zpátky, a pak trochu uhnout. Jóóó. No, málem mě měli. Skoro mě dostali. Ale zvládl jsem to. Jupíííí. Jupííí. To je legrace. Je mi tak veselo a lehce. Asi ho nechám vyhrát a chytit se za ocásek. Ale jenom na chvilku. Jen tak trošku. Hahahahááá. A mám Tě! Nachytal se... Nachytal! Vyhrál jsem. Eda vyhráááál. Eda je vítěz! Zasloužil bych si věnec z buřtů pro vítěze! Mňam. Mňam. Mlask, mlask. Skoro cítil jeho chuť v tlamičce. Chutná, mňam. Mám hlad. Ach ouvej. Takový mám ukrutánský hlad. Chci jíst, chci papat. A hned... ňaf, ňaf, ňaf. Aspoň něco, aspoň kousek, kousíček něčeho dobrého, dobroučkého růžového nebo žlutého. Co to je? To jsem nechtěl! Je to divné, šedivé, drobivé a nemá to žádnou chuť. Fuj. Chtěl bych to vyplivnout, ale nesmím. To se nedělá. Všechno se má hezky spapat jak mi říkali, když jsem byl maličký... Moc dobře si to pamatuju. Snažím se být slušný a hodný. Opravdu se snažím. Vááážně. Přísahám. Haúúúú. Ale když mně to nechutná. Převaluju sousto v tlamičce a dívám se, kde bych ho mohl nenápadně vyplivnout. Ale Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218510
všichni se dívají, jak jím. Dívám se snad já na ně, když jí? ... No dívám... Ale to je přece něco docela jiného. Teď se na mě všichni dívají a mně se to vůbec, ale vůbec nelíbí. Snažím se nenápadně odejít, ale zase slyším: "Edo, pojď sem!" A pak zase tu hroznou větu: "Edo, spapej ten chlebíček." Co to vlastně je? Znám to - jednou jsem ho jedl s páníčkem s fouskem, ale byla na něm ta hezká strašně voňavá načervenalá kolečka, co se jim říká salám. Hmmmm. Salááám. Jak hezky to zní v tlamičce. Je to moc dobré, dobroučké, měkkoučké a jí se to skoro samo. Kdyby mi ten chlebíček dali s těmi kolečky, no to bych si dal říct. Řekl Eda a přitom se snažil vyplivnout z tlamičky sousto chleba na bílé dlaždice. Chleba zvedli a podávali Edovi zpátky do pusinky. Znova. Je to zkouška trpělivosti, kdo to vzdá dřív. Nakonec dojde trpělivost Edovi a nakonec poslušně spapá chlebíček. I když hrozně nerad. Šklebí se u toho jako by ho najednou rozbolely všechny zuby... Ale moji páníčkové mají pravdu – chleba je zdravý a dobrý a hlavně – chleba se nikdy, ale nikdy nevyplivuje!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218510