Réva pištěla, a dokonce se několikrát uhodila pěstmi do hubených kolen. Myrtu to příliš nedojalo. „Mlč. Čtu si. Navíc je čtvrt.“ „Nene. Je půl. Kde jsou?“ Vstala, vytáhla se na špičkách a pohybem zkušeného námořníka si zastínila oči před neexistujícím sluncem. K ničemu to nevedlo, stále nic neviděla. Jen šero a chlad a cestu, po které nikdo nepřijížděl. „Jací budou?“ Myrta si četla. „Jací myslíš, že budou? Budou laskaví a sametoví, jako jsou pejsci? Budou huňatí a budou vrnět blahem, až nás uvidí? Vezmou si nás obě a nakoupí nám cukroví? Co myslíš?“ Réva do Myrty bušila rukama, až sestře konečně vypadla kniha z ruky do mokré trávy. Myrta zasyčela. „Budou stejní jako ti ostatní, drahoušku. Tlustí, nadutí. Budou žužlat doutníky a štípat nás do tváří. Zápěstí jim zacinkají zlatem. Jejich nažloutlé děti budou promaštěné máslem a sušenkami. Budou křičet a plácat se do stehen, protože jim budeme k smíchu. Nepodají mi ruku, rovnou mě poplácají po zádech jako koně, i když je mi už třináct a měli by mi prokazovat alespoň základní úctu. Matka bude vypasená, s rudě namalovanými rty a začerněnýma očima. Na šatech skvrnu od zmrzliny, kterou spořádali v automobilu na cestě sem. Bude mít dokonalé vlasy a prázdnou hlavu. Bude se pitvořit. Vezme do náručí Violu a Pampelišku, protože jim ještě nebylo pět a vypadá to dobře, když se paničky lísají k malým dětem. Nakonec prohlásí, svorně s manželem, který zatím bude obcházet dům a vycházkovou holí oťukávat stěny a důležitě protahovat Hmmm…, že chtějí udělat dobrou věc, podělit se o svůj skrovný majetek a dopřát lepší život dětem, které měly
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218504
méně štěstí než ty jejich. Vyberou si Hortenzii, protože je růžová a voňavá a asi z ní vyroste krasavice. Zamávají kapesníčkem a odjedou. Takoví budou.“ Révě bylo osm, ale řeč její starší sestry ji nezaujala. No a co, říkala si. Ať jsou takoví. Je to jedno. Ať jsou třeba ještě mnohem horší a hloupější, ať jsou tlustší než nejtlustší lidé na světě, ať třeba vypadají jako ohromné sýrové keksy, ať se třeba jen celé dny válejí v posteli a popíjejí brčkem malinové mléko, ať se lísají k těm, co nenávidí, ať kopou do těch, které milují. Ať lžou, ať třeba neznají cit a netuší, že existuje láska. Ale prosím, ať mají zlaté lustry a hračky ze slonoviny! Rozezněl se gong. Čas procházek pominul. Madame Muškátová otevřela dveře. Desítky zubožených, zplihlých dívek zmizelo v domě.
VILA NAD MĚSTEM II. Anton přecházel po pokoji a občas roztržitě pohladil Persefonu. Zbylé čtyři kočky se znuděně povalovaly po lenoškách, lhostejně škrábaly perský koberec, malátně plácaly tlapkami po poletujících mouchách. Anton úzkostně sledoval myšlenky, které mu bloudily hlavou. Byl velice rozčílený. Bezradně ťukal klouby prstů do mramorových váz a bronzových sošek. Ohmatával nábytek a utahoval si vázanku. V tváři byl popelavě šedý. Na stolku u krbu byly vyskládány různé delikatesy včetně kandovaných růží, které miloval. Nic nejedl. Mumlal stále dokola dvě slova. „Zkusit to. Zkusit — to. To.“ Chvěl se po celém těle. Náhle padl k zemi, hlavu na koberci. Bezduše zíral ke stropu. Persefona houpavě vstala a nechápavě ke svému pánovi čichla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218504
„Měl bych. Chci se přece od základů změnit. Půjdu tam. Najdu ji. Přivezu ji sem.“ A zhluboka vydechl, protože měl strach. Děsivý, ledový, černě hluchý ocelový strach. Objal zvíře, opět; vášnivě vdechoval vůni srsti, tiskl ho k sobě, skoro ho zardousil. Persefona vykvikla. Nepustil ji. Bořil se do měkkého těla. Chtěl splynout se zvířecím klidem a lhostejností. Kočka se chvíli zalykala, až sebou konečně prudce škubla, drápla Antona do tváře, jen milimetry od zdravého oka, a utekla pryč.
DRUHÝ ZPĚV Houpali se na terase v houpacích křeslech a pozorovali zapadající slunce. Anton držel Révu za ruku a srdce mu hlasitě bušilo štěstím. Usrkávala bezovou šťávu a nechala se kolébat pohodlím. „Jak to, že je pořád světlo, i když ve skutečnosti už dávno trvá noc?“ Réva přimhouřila oči. „Asi proto, že to chceme. Protože milujeme slunce a nenávidíme tmu.“ „Když nejsme spolu, myslím, že nežiju.“ „Kolikrát ti to mám opakovat, Antone? Když jsme spolu, tak nežijeme. Naše skutečné životy jsou trpké a smutné. Alespoň ten můj. Jen rovnám krabice a spím v příšerném doupěti plném prachu a rachotu projíždějících vlaků. Nenávidím to tam. Hrozně chci, abys tam přišel a odvedl mě pryč. Uděláš to?“ Anton mlčel. Držel její ruku a broukal si melodii z gramo fonu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218504